Úvod k části první:

Bylo mi řečeno, že u téhle kapitoly jsem patrně udělala rekord v počtu přechodníků (něco kolem čtrnácti...). Z nějakého důvodu si já a  pan Přechodník rozumíme.

Chudák Terka kvůli tomu musí vytahovat bichle z vysoké...

Následně - vím, že u téhle kapitoly jsou fakta, která nesedí na Ginny. Vše bude vysvětleno.

Mimochodem - ta anketka je velmi vyrovnaná. Já říkám - 15 nebo 20? To je fuk. Pár tisíc slov sem, pár tisíc tam... Ale ještě vás nechám hezky hlasovat.

Ok, dost řečí.

Kapitolu věnuji: soraki, kapi, Mariana, Lianell, Zrzounek, Katrin, A_ja, Nadin, Kys, Mausss, assez, Jitka a Šárka

Díky.

Hm... co jsem to ještě.... aha! Speciální poděkování Terce - jak jinak. Těch přechodníků a těch čárek, opakujících se slov... ty jsi anděl!

Úvod k části druhé:

Trnka se snažila, asi trhla další rekord v betování. Máte tady tedy (povedený slovosled) druhou část. Snad uspokojí vaše očekávání.

Kapitolu věnuji KYS. A to za ten úžasný nápad, který dal téhle části takovou podobu, kterou má. Děkuju, Kys.

Řeknu vám - vy čtenáři jste někdy opravdu strašně inspirativní! Co bych si bez vás (a bez svého anděla) počala? Děkuju. 

Na závěr - další kapitola zřejmě nebude tak brzo.

 

KAPITOLA OSMNÁCTÁ  - NEVÍTANÁ NÁVŠTĚVA

Část první

Hermiona prudce vstala, bleskově vzala Peggy těžítko z drobné ručky a následně skřítku pevně přidržela na místě.

„Přestaň. Neudělala si nic špatného. Nemusíš se trestat.“

Zdálo se, že Peggy je tímto prohlášením upřímně šokována. Konečně sebou přestala zmítat a upřela své obrovské nešťastné oči na Hermionu.

Ta, na důkaz svých slov, povzbudivě kývla. Skřítka se otočila na ředitele, který scénu zatím sledoval se znechuceným výrazem, ale bez komentáře.

„Peggy řekla, co říkat neměla. Zaslouží si trest. Přivře si uši do trouby a přežehlí je žehličkou!“

Hermiona se narovnala, pustila Peggy, a prosebně se zadívala na Severuse.

Ten se pohrdavě ušklíbl.

 

„Nic si přivírat nebudeš. A ani žehlit. Ani napařovat... ani cokoli jiného. Jasné?“

Bylo to řečeno tónem, který dával zřetelně najevo, že je mu srdečně jedno, co si kam ta malá potvora přivře nebo připeče.

Peggy se rozechvěle uklonila.

„Peggy poslechne pánův rozkaz. I když si myslí, že by se měla potrestat. Ale když pán říká, že se Peggy nemusí trestat, tak Peggy...“

Co tedy Peggy se nedozvíme, protože Severus právě v ten okamžik ztratil trpělivost.

„Dost! A ven! Nebo ti nařídím mnohem horší trest. Pošli ty nemožné hrdiny z haly přímo sem. A už se nevracej.“

Skřítka polekaně couvla a byla pryč dřív, než se Hermiona stačila otočit.

Už se nadechovala, aby dala jasně najevo, co si o tomto jednání myslí, když ji zarazil varovný pohled.

Nezastrašena se přesto ještě jednou zhluboka nadechla, odhodlaná tomu člověku vysvětlit, že tohle je prostě neslýchané. Umlčel ji až napjatý hlas.

„Teď ne.“

Dvě slova. A netroufla si neposlechnout.

Severus na ni chviličku hleděl s očekáváním, jako by snad doufal, že se přesto začne hádat. Když mu odpovědělo jen ticho a její rozhořčený výraz, spokojeně se usadil zpátky za stůl a klidně pokračoval v jídle.

Stála nad ním, znovu mrkajíc jak porouchaná hračka. Když se nedočkala další pozornosti, pomalu klesla zpátky na svou židli.

Co má tohle zase znamenat? Čert aby to vzal!

Naprosto jasně cítila, že Severus se nechystá udělat nic, co by ji potěšilo. Vypadal jako ztělesnění klidu a pohody, když způsobně napichoval další bramboru. Ale z jeho celkového postoje a jiskřících očí moc dobře pochopila, že v klidu zdaleka není.

 

 

Aby něčím zaměstnala třesoucí se ruce, vzala svou vidličku a vztekle na ni nabodla malé rajče. V tom pohybu byla vepsána všechna frustrace, kterou právě v tomhle okamžiku cítila. Její společník si toho nepochybně všiml. Jeho rádoby nenápadný úšklebek ji vytočil ještě víc.

V hlavě měla tisíce otázek. Kromě Rona (o němž vůbec nepochybovala, že je zde jako Harryho doprovod), kdo byl ten třetí? A proč vůbec přišli? Aniž by jí dali předem vědět?

Ponořená do svých myšlenek nepostřehla Severusovo lehké mávnutí rukou. Následně znovu uchopil vidličku. A vybral si opět bramboru.

Když se tedy dveře za její židlí rozlétly, seděla k nim otočená zády, svírajíc vidličku s nabodnutým rajčetem, kterou mířila k ústům.

Naproti ní seděl očividně v klidu Mistr lektvarů, v jedné ruce vidličku s bramborou, v druhé pohár s vínem, a ve tváři měl vepsán jasně nezúčastněný výraz.

Teprve když on zaměřil svůj studený pohled na otevřené dveře, vzmohla se ona na reakci.

Následující scéna vypadala, jako by se chod času zpomalil na minimum.

 

Hermiona se na židli otočila ke dveřím, držíc strnule vidličku ve stále stejné poloze.

Severus v klidu dojedl připravenou bramboru.

 

Harry, stoje na prahu místnosti, nevěřícně zamrkal. (Severuse v tu chvíli napadlo, jestli každý Nebelvír zuřivě mrká, když je překvapen či rozhořčen?)

Ron, hledě Harrymu přes rameno, tupě zíral na rajče, které bylo sotva dva centimetry od Hermioniných úst. (Opravdu ten idiot zírá na to rajče? Protože jestli je předmětem jeho zkoumání něco, co je tomu kusu zeleniny velmi blízko, možná by z něj Severus mohl udělat figurínu na chystanou hodinu Obrany?)

Ginny, stojící po Ronově pravici, si stoupla na špičky, aby lépe viděla. Následně zalapala po dechu.

 

Právě ono zalapání proťalo dusivé ticho. Všímavému pozorovateli by neuniklo, že portrét Albuse Brumbála se nyní nachází v bdělém stavu. Nicméně se nezdálo, že by v tuto chvíli byl přítomen někdo, kdo by alespoň vzdáleně připomínal všímavého pozorovatele.

Běh času se vracel do normálu.

Hermiona pomalu odložila vidličku (rajče musí počkat).

Severus s nevolí následoval jejího příkladu, odložil příbor i skleničku.

Ticho už bylo nesnesitelné.

Trio Nebelvírů se nepatrně posunulo směrem do místnosti, takže si mohli stoupnout do řady vedle sebe. A právě teď svorně těkali pohledem z Hermiony na Severuse, a zase zpátky.

Víc než kdy jindy řediteli připomínali stádo trollů. Docházela mu trpělivost. Opět. 

 

 „Ale, ale. Čemu vděčíme za tuto nesmírně milou návštěvu?“

 

Jízlivost a břitkost v té otázce, kterou snad ani nečekali, přinutila ty tři malinko couvnout. Instinkt jim radil, mít se před tímhle hlasem na pozoru.

Stále ještě sedící Hermiona v duchu zaúpěla. Proč jen použil množné číslo?

 

 Ve snaze zachránit, co se dá, dnes podruhé rychle vyskočila. Stojíc k nim konečně čelem, vyhrkla první pitominu, která jí přišla na jazyk.

 

„Co se stalo?“

Snape si odfrkl, Ron zbrunátněl, Harry přestal mrkat a Ginny začala dýchat normálně.

„Co se stalo?! Ty se ptáš, co se stalo?“ Ronův hlas zněl dotčeně.

Nedostala prostor k odpovědi.

„Přesně tak. Celé Vánoce si se neozvala. Psali jsme ti domů, ale nikdo neodpověděl.“  Harry zněl oproti tomu naštvaně. A všechno to dorazila Ginny, která se jako jediná zeptala na současnou situaci.

„Hermiono... co se to TADY teď děje?“

Tázaná na své přátele hleděla s výrazem: co si jen s tímhle počnu?

Jediná sedící osoba v místnosti toho měla už opravdu dost. Kdykoli viděl tyhle pitomce, měl chuť vraždit.

 

„Takže se nic nestalo? Přišli jste sem jen proto, že nedošel váš dopis?“

 

„Jenom?! Mamka mluvila s ředitelkou. Prý na Vánoce odjíždí, a Bradavice povede tady ten... ten...“ hledal Ron marně publikovatelné jméno pro nynějšího ředitele.

Harry se mu snažil pomoct.

„No a tak, když jsme ti psali domů a ty si neodpovídala, napadlo nás, že možná budeš tady. Co tady děláš, když jsou všichni pryč?“

Hermiona si to celé potřebovala srovnat v hlavě.

„Takže profesorka McGonagallová vám neřekla, že zůstávám tady?“

 

„Vždyť to teď říkám! Posloucháš nás vůbec? Nebo ti v přítomnosti tady toho... člověka vypadl mozek?“

Ron to říkal, jako by ji z něčeho obviňoval. Jeho výbuch ji zarazil a vyvolal vlnu vzteku. A taky poznání – ta semetrika moc dobře tušila, že prozradí-li, kde bude Hermiona trávit svátky, pozvání do Doupěte ji nemine. Jak to jen včera bylo? Seznamková záliba? Ale kdeže! Až pověsí ředitelování na hřebík, mohla by se tím  směle živit. 

Než se stačila začít bránit, byla přerušena nízko položeným, nebezpečně znějícím zvukem.

 

„Opatrně, pane Weasley.“

 

Ron zrudl na odstín jejího nedotčeného rajčete. Harry vztekle trhl hlavou.

„Takže?“ dožadoval se odpovědi.

„Takže nic. Zůstala jsem tady, rodiče odjeli pryč.“

„Mohla si napsat. Nemusela si být tady. A kazit si svátky.“  vložila se do toho Ginny.

 

Tohle byla krásná přihrávka. Severus si uvědomil, že nevědomky zadržuje dech, když čekal, co odpoví.

Hermiona stočila svůj pohled na kamarádku.

 

„Já vím, Ginny. Ale měla jsem své důvody. Navíc – já měla hezké Vánoce.“

Jen to dořekla, došlo jí, že to znělo jinak, než bylo myšleno. A světe div se, z nějakého důvodu neměla potřebu to vyvrátit.

 

Severus se v duchu uznale uchechtl. Skutečně povedená odpověď. Jasně cítil, co si nevítaná návštěva představuje pod právě vyřčenou větou. A soudě podle tří párů rozzlobených očí, které se do něj zavrtávaly, se trefil přesně.

Založil si ruce na hrudi, pohodlně se opřel, a celou tu sešlost přejel mrazivým pohledem, který se vyhnul jen Hermioně stojící zády k němu.

 

„Čímž chceš říct co?“ dožadoval se ten idiot Weasley dál.

„Nic, Rone. Jen to, co jsem řekla.“ 

Hermiona netušíc, že kopíruje Snapeův pohyb, si v obranném gestu založila ruce na hrudi.

Což zaznamenal i brunátný Ron.

Ginny, cítíc blížící se hádku, opatrně vstoupila do rozhovoru.

 

„Možná bychom si mohli promluvit někde... no... v soukromí?“

Při této otázce se pečlivě vyhýbala pohledu na ředitele.

Hermiona byla na vážkách. Z nějakého důvodu s nimi nechtěla být o samotě. Ne v téhle situaci. Předem tušila, co bude následovat. Dveře ředitelny se ještě ani nedovřou a bude podrobena křížovému výslechu. Když ještě popravdě připustí, že tyhle Vánoce opravdu nebyly hrozné, a následně to doplní tvrzením, že i dnes byla v ředitelně dobrovolně, pravděpodobně tihle tři pošlou okamžitě sovu ke sv. Mungovi.

Jistě, může lhát. Ale – to za prvé neuměla a oni ji znali, a za druhé – opravdu může mlžit o situaci, kdy klidně seděla naproti nehrozivějšímu učiteli, kterého Bradavice mají, v ruce držela příbor a zcela při smyslech se chystala zkonzumovat rajče?

V rámci tohoto dilematu udělala něco opravdu nečekaného. Překvapila i sebe.

Nebelvír uvnitř ní zřejmě odjel na dovolenou. 

Otočila se čelem k Severusovi.

Byl to zajímavý obrázek – on, rádoby uvolněně sedící, ruce založené na

hrudi, provrtávaje ji tázavým pohledem s pozvednutým obočím. Ona – stojíc strnule před ním, rukama naprosto totožně kopírujíc jeho pohyb, hledíc na něj s prosebným výrazem v očích.

A jako kulisa k tomu všemu – nevěřícně zírající bývalí studenti, které si mohl konečně vychutnat. Ta situace si to přímo žádala. Copak lze nevyužít příležitosti? Zmijozel uvnitř něj se blaženě pochechtával.

„Domnívám se...“

Část druhá 

„Domnívám se...“

Severus se odmlčel. Z části proto, aby si tohle malé představení mohl vychutnat, z části si potřeboval srovnat v hlavě, co vlastně chce říct. Uvažoval, jak daleko může zajít. Ano, to bylo překvapivé. Uvažoval, jak daleko může zajít, aniž by Hermionu příliš vytočil.

Ticho v místnosti už bylo ohlušující. Čtyři páry očí na něj zíraly v tichém očekávání, přičemž každý pohled vyjadřoval něco jiného. Na okamžik se svým zpytavým zrakem zastavil u jedněch očí – ty oříškové na něj stále hleděly s tichou prosbou.

Každý z aktérů byl příliš zaujatý sám sebou (a posléze očekávaným prohlášením Mistra lektvarů), takže si nikdo nevšiml, že Albus Brumbál si opatrně rozbalil jeden z mnoha citrónových bonbonů a jal se ho cucat.

 

„Domnívám se, že vzhledem k tomu, že je vaše milá návštěva naprosto neočekávaná,“ znechuceným pohledem přejel trio návštěvníků, „a my máme se slečnou Grangerovou ještě důležitou práci, není v současné chvíli nic, co by mne potěšilo víc, než že vyžbleptnete, co máte na svém chrabrém srdci, otočíte se a vypadnete.“

Mrazivý hlas nenechal nikoho na pochybách. Bylo to myšleno zcela vážně.

Severus se zájmem sledoval přicházející reakce.

Idiot Potter na něj hleděl s tolik známou nenávistí v očích.

Tupec Weasley teď nebyl rudý, ale pochytil zvláštní vínový odstín.

Ta malá žába se tvářila ze všech nejnormálněji, překvapivě.

A Hermiona... na malý okamžik útrpně zavřela oči. Když je znovu otevřela... neřekla nic. Neprojevila zhola žádnou reakci, nepočítáme-li její nepřestávající zírání na Severuse.

„Hermiono?“ ozval se zajíkavě ten idiot, co měl v protivném a neakceptovatelném zvyku na ni koukat jako by mu snad patřila.

„Ano, Rone?“ vydechla tázaná unaveně.

„Nic k tomu neřekneš? Jsi snad pod Imperiem?!“

Odmlka. Dlouhá a výmluvná odmlka.

Severus si v duchu zamnul ruce.

„Samozřejmě, že nejsem, Ronalde.“

Hermiona se k němu vztekle otočila a probodla ho pichlavým pohledem.

„Přemýšlej, než něco řekneš.“

Napomenula ho svým učitelským tónem, který používala dřív, když jim chtěla vysvětlit, že některé jejich kousky jsou opravdu nemožné.

Ron se na ni díval zároveň vztekle i nejistě.

„Tak nám to sakra vysvětli! Sedíš tady v přítomnosti toho... přerostlého netopýra,“ prskal frustrovaně, „vypadáš úplně spokojená, když se chystáš sníst to pitomé rajče a nakonec...“ odmlčel se, aby nabral dech, a probodl Severuse nenávistným pohledem, než se jeho pozornost upřela zpátky k Hermioně.

„A nakonec vypadáš, že tě snad obtěžujeme! A ještě necháš tu náhražku učitele dělat si, co se mu zlíbí!“

Když se konečně odmlčel, prudce oddechoval. Hermiona si jaksi matně uvědomila, že Ron používal pro Severuse tatáž pojmenování jako ještě nedávno ona.

„Prosím tě...“ pokusila se ze sebe vyloudit uklidňující hlas.

Pohledem se snažila najít pomoc u Harryho. Celá ta scéna začínala být trapná. Ten jen pokrčil rameny. Zřejmě s Ronem v mnohém souhlasil, jak jinak.

 

„Hermiono... proč jsi tady? Co tady děláš?“ Ronova otázka teď byla tichá a opatrná.

Dívala se na něj zmateně! Co mu má odpovědět? Vždyť ona to sama neví. Pomoc přišla z nečekané strany.

„Popravdě, vám do toho nic není, pane Weasley.“

Zase ten studený nebezpečný hlas. A Ron, drtící mezi zuby sprosté nadávky, vypadal jako sopka před výbuchem, což nebylo daleko od pravdy, jak jim o okamžik později všem směle ukázal.

„Do háje! To necháš toho kreténa takhle jednat?!“

Vzteklý výkřik probudil pár podřimujících portrétů. Moc jich nebylo, většina z nich už divadlo před sebou velmi bedlivě pozorovala. Jeden kouzelník si dokonce zesílil naslouchátko.

„Rone přestaň!“

Ani tato tichá prosba už nedokázala zastavit následující slova, pramenící z čirého zklamání, že dívka, o které si několik posledních let myslel, že bude na jeho straně a při něm... o které si myslel, že na ni má svým typickým mužským způsobem nárok, se staví na stranu parchanta, jehož on z duše nenáviděl.

„Merline... spíš s ním?“

Dvě dívčí zalapání po dechu, Harryho unavený povzdech, když si rukou přejel přes zavřené oči, brýle přitom křečovitě svíraje v ruce, Ronův dožadující se pohled doprovázený prudkým odsunutím židle a zavířením černého pláště, jak se poslední sedící osoba v místnosti prudce postavila. Brumbál se ze všech sil snažil nekašlat, jak mu bonbon nečekaně zaskočil.

 

„Tak? Proto jsi tady? Zavřená uprostřed školy, nikdo tě nepotkává, nikdo o tobě neví... Cena za dokončené vzdělání?“

Jeho hlas ji zraňoval, ponižoval. Celé to absurdní prohlášení způsobilo, že se cítila málem pošpiněná. Hleděla na něj, oči do široka rozevřené, ublížený výraz na jemné tváři, zároveň neschopna kloudné odpovědi. Čímž mu jen nahrávala do karet. Náhle se v ní zvedla vlna obrovského spravedlivého vzteku.  Rychle udělala dva kroky směrem k němu a... vrazila mu takovou facku, že málem ztratil rovnováhu.

 

Harry se na kamarádku díval překvapeně, Ginny s pochopením, a Ron, když konečně vybral blížící se pád, zíral s ústy dokořán.

Na Severuse, opírajícího se o roh stolu pár centimetrů za svými zády, se neodvážila ani podívat.

Ruka ji brněla, ale za ten pocit úlevy to stálo.

Ticho trvalo jen chvilku. Pak Ron, ublíženě se držící za rudnoucí tvář, vykoktal:

„Tos nemusela. Nemyslel jsem to vážně.“

Se stisknutými rty se od něj odvrátila. Nestačil dodat nic dalšího.

 

„Opravdu, pane Weasley?“

Severusův hlas byl tak tichý, že by nebylo těžké ho přeslechnout. Kdyby nezněl tak nebezpečně a zlomyslně. Merlin stůj při Ronovi.

Merlin sem, Merlin tam, Ron vypadal nejistě, když se snažil vymáčknout ze sebe odpověď, která by nebyla tak stupidní jako jeho předešlé tvrzení. Což byla, dle Severuse, marná snaha.

„Ptám se vás znovu, uráčíte se mi laskavě odpovědět?“

 

Ron pouze potřásl hlavou. Severus cítil, že z něj ten „inteligent s mozkem ze slámy“  má strach.  Vskutku uspokojivé zjištění.

 

Když odpověď nepřicházela, rozhodl se, že je načase to tomu tupci ukázat prakticky. Koneckonců – činy jsou víc než slova, tím se řídil celý život. Někdy by se ovšem dalo říci – naneštěstí.

Pomalu, s výrazem dravce, se otočil k Hermioně.

Ta nyní měla na tváři vyděšený pohled laně chycené v pasti, a těkala zrakem z  jednoho na druhého.

Otázka byla, co je lepší? Jestli ten bolestný ublížený pohled, nebo vyplašenost a nejistota?

Severusovi se nezdála lákavá ani jedna možnost. 

Ruku, která prudce vystřelila, chytila ji za zápěstí a zatáhla... tu evidentně vůbec nečekala.

Jak byla nucena udělat v rychlém sledu několik kroků, trochu klopýtla. Stisk na jejím zápěstí povolil, aby byl vzápětí vystřídán pevným objetím okolo pasu.

„Možná, že potřebujete praktickou ukázku toho, z čeho jste vaši kolegyni obvinil, aby vám došly důsledky.“ zamumlal Severus směrem k Ronovi. Na reakci nečekal. Ve skutečnosti si ani nemyslel, že by přišla, soudě podle nevěřícného pohledu, který letmo zahlédl koutkem oka, než svou pozornost zcela obrátil na Hermionu.

Hleděla na něj opravdu vyděšeně. Ale nepokusila se o protest. Popravdě – celé se to seběhlo tak rychle, že nestačila ani postřehnout, jak se ocitla v té nejnepravděpodobnější náruči na světě.

A když na své tváři ucítila mozolnatý dotek teplé dlaně, která ji jemně přinutila natočit obličej do žádané polohy, nevnímala opravdu nic kromě člověka, jenž tak drze a přesto možná ne nevítaně, narušil její osobní prostor.

Krátký horký dotek, který následně ucítila na svých rtech byl snad jen logickým vyvrcholením celé téhle záležitosti. Záležitosti trvající už několik měsíců.

 

Ten polibek byl tak rychlý, tak nečekaný, že nestihla... nic. Zalapat po dechu, vysmeknout se... jediné, co jí její ochromený mozek dovolil, bylo zavřít oči. Udělala to naprosto instinktivně, když spatřila jeho pohled - dvě temné nekonečné hlubiny jen pár centimetrů od těch svých.

A těsně předtím než to udělala, všimla si, že i on udělal to samé.

 

 

 

 

 

 

15.01.2009 22:32:04
ASISI
 
Už to tak vypadá: obsah těchto stránek může být nevhodný pro děti a mladistvé. Obsah těchto stránek může obsahovat homosexuální tématiku. Obsah těchto stránek může obsahovat Harryho Pottera v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one