Kapitola má autorskou poznámku, kde je řečeno vše důležité. Až na... Trnka si v tomto případě zaslouží opravdu hlubokou poklonu, protože ta kapitola je, co do délky, očistcem. A chybami taky, samozřejmě.

No, nebudu se vykecávat, jsem zvědavá na názory. A děkuji za přízeň.

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ – QUO IURE? (Jakým právem?)

Militiae species amor est

(Láska je cosi jako válka – Ovidius, Umění milovat)

 

 

Velká síň byla v tento „památný“ den k nepoznání. Lehkými závěsy ve všech kolejních barvách byla rozdělena na mnoho menších úseků. V prostoru, který závěsy vymezovaly, se nacházela zkoušková a odpočívací místa pro jednotlivé předměty. OVCE se daly skládat z Bylinkářství, Obrany, Lektvarů, Přeměňování, Starodávných run, Dějin čar a kouzel, Kouzelných formulí, Astronomie a dokonce i z Jasnovidectví (nutno dodat, že o to byl nejmenší zájem). Studenti si vybírali předměty dle svého uvážení. Podoba Síně tvořila alespoň minimální dojem jakéhosi soukromí.

Po úvodních formalitách, jako je představení zkouškové komise, jíž dvanáct členů se sjelo do Bradavic z celé Anglie, až po nezbytný ředitelčin „odvahu dodávající“ proslov a Severusovo ledové předčítání jmen všech nastoupených studentů, včetně aritmetického průměru ze všech jejich závěrečných zkoušek (Hermiona se musela ušklíbnout, když znuděně protahoval: Grangerová, Hermiona Jane – průměrný prospěch 1,1), nastalo to, čeho se všichni třesoucí se žáci obávali – losování prvních předmětů. Hermiona začínala Obranou. Noc na dnešek strávila neklidným převalováním se ze strany na stranu. Lépe řečeno – nepochybně by v tom úspěšně pokračovala až do rána, kdyby Severus vztekle nevstal a nešel pro lektvar na spaní. Div ne pod pohrůžkou násilí ho vztekle vypila a poslední, co si pamatovala, byla skutečnost, že opět využila jeho rameno jako polštář.

Spolu se dvěma dívkami z Mrzimoru, dvěma členkami komise a na okamžik i Severusem, který podepsal jakási lejstra, cosi stroze odkýval a pak bez dalšího zdržování odplachtil skrz vlající cáry zeleno-stříbrné látky (velmi efektivně, soudě dle pohledů přítomných žen), vstoupila do jámy lvové.

„Slečno Grangerová?“ postarší žena na ni povzbudivě mrkla a pod nos jí strčila plátěný sáček. Nemohla si pomoct, ale třásla se jí ruka, když lovila dřevěné kolečko.

„Třináct,“ vyhrkla div ne vyčerpaně a sledovala, jak zakouzlený brk  dopisuje údaje do oficiálního protokolu.

„Tak to jsou Vlivy černé magie na psychické a sociální aspekty jedince,“ pousmála se žena.

„Máte na to třicet minut, začněte.“

Hermiona se posadila a bleskově začala psát. Otázka jí byla poměrně blízká, tohle by mohlo vyjít. Ruka už ji bolela, když na okamžik odložila brk a vzhlédla. Někdo z příchozích nechal poodhalený závěs přímo proti její lavici. Přelétla pohledem přes ten výhled, a to by to nebyla ona… první, co zaznamenala, byl Severus. Právě odstrkoval jeden cár pronikavě žluté látky a se znechuceným výrazem si to namířil napříč místností. Jejím směrem se ani nepodíval.

S téměř okouzleným výrazem, který se absolutně nehodil k dané situaci, ho pozorovala, jak se umě proplétá mezi stoly, stolky, židličkami a především závěsy, až k osaměle stojící ženě. Byla jim představena jako jedna z členů zkouškové komise. Jenže Hermiona měla hlavu jako pátrací balon – její jméno by nevydolovala z paměti ani pod Cruciatem.

Severus k ní přistoupil zezadu, stál opravdu blízko, (jasně by se to dalo považovat za narušení osobního prostoru) a lehce sklonil hlavu, aby jí mohl cosi pošeptat do ucha. Žena sebou trhla. Nicméně asi jeho hlas okamžitě poznala, protože se ani nenamáhala s otáčením a navíc – nechala ho, aby v tom šeptání pokračoval.

Hermiona pocítila bodavý osten žárlivosti. Instinkt jí napovídal nechat test testem a jít dát té nádheře najevo, s kým má tu čest a komu že Severus patří. Jistě, rozumu pobrala tolik, aby jí bylo jasné, jak je to primitivní pudový pocit, navíc Severus nikdy nedal najevo, že by ho snad mohla považovat za „svého“. 

Upřela na ženu alespoň hodnotící pohled. Nemohla si pomoct – kdyby bylo třeba bojovat, musí znát její slabiny.

Mohlo jí být tak kolem třiceti až pětatřiceti roky (bod pro ni - je mu věkově mnohem blíž), byla asi stejně vysoká jako Hermiona (skoré je 1:1), měla tmavě hnědé, na ramena dlouhé, ovšem rovné vlasy (hm… těžko říct. Každopádně si všimla, že Severus proti jejím vlasům ani v nejmenším nic nenamítá. Dobře, 2:1 pro Hermionu).

Co se týče vzhledu… Hermioně se nezdála ani hezká, ani ošklivá. Prostě normální, nebo chcete-li obyčejná či tuctová. (Opět těžko říct. Sama sebe považovala za… když se snažila, tak možná půvabnou. Takže vyrovnáno).

Postava – těžko posoudit, pod tím strohým formálním hábitem se mohlo nacházet cokoli.

S nevolí si uvědomila, že v tomhle k sobě se Severusem ladí. Jak tam stáli těsně za sebou, jejich hábity prakticky splývaly do jednoho, takže bylo velmi těžké odlišit, co je ještě ona a co už on.

„Nějaký problém, slečno?“

Žena, která jí dávala losovat témata, přistoupila přímo k ní. Zřejmě postřehla Hermionino tupé zírání do dálky a projevila starost.

„Ach, ne, děkuji.“

„Tak pokračujte, zbývá deset minut.“

No výborně. Tohle je za trest.

Zamžourala zpátky k místu, kde stáli ti dva a stačila jen postřehnout, jak Severus bere ženu za loket a odvádí pryč ze Síně. A ta… ta… mrcha se nechala. Ona vůbec vypadala, že kdyby jí Severus nařídil, ať se svlékne přímo tam před polovinou školy, udělala by to!

Písemku dokončila jen s největším přemáháním. Štěstí, že většinu důležitých vědomostí zvládla napsat ještě před tímhle výjevem.

Ta čtvrthodinová pauza, kterou měla před losováním témat z Bylinkářství, stačila sotva na to, aby si odskočila do umývárny.

Uvnitř ní všechno křičelo – běž se po nich podívat!

Místo toho se skrz plentu přesunula k „čekacímu“ koutku. Zatracená žárlivost! Kdyby jí tohle někdo vyprávěl, s vědoucím úsměvem by mu řekla své mínění – a sice – to je jasné, ta holka je zkrátka zamilovaná.

Jenže… to není její případ. Nebo snad ano?

 

                                        ------------------------------------

 

Hermiona neklidně přecházela po pokoji. Pro ni dnešní zkoušky skončily již před třemi hodinami, ještě zítra vydržet praktickou část a má to za sebou. Raději nemyslet na fakt, že praxe se bála nepoměrně víc než teorie. Propojení celé akci příliš nepomohlo, naopak – jen to komplikovalo. Plán, který dali dohromady ředitelka a Severus, se také nezdál být přímo… výkvětem dvou inteligentních mozků. O jeho úspěšnosti se dalo velmi reálně pochybovat.

 

Severus, plnící svou roli kantora a zástupce, kdesi po škole stále řešil nějaké administrativní záležitosti. Mimo jiné to také znamenalo postarat se o spokojenost celé zkušební komise.

Při tom pomyšlení znovu bezmocně zaskřípala zuby.

Dobře, musí se ovládat! Přece nedá najevo, jak moc ji ta fuchtle… co vlastně? Vyděsila? To bude asi ten správný výraz, nikoli však uspokojivý.

Byla jen krůček od hloubání nad tím, proč je vlastně tak vyděšená (v rámci čehož by nepochybně konečně dospěla k jistému evidentnímu poznání), když se krb zeleně rozhořel.

Sotva byl Severus oběma nohama venku z popela, pobaveně (!) prohlásil:

„Vypadáš jako hromádka neštěstí. To tě ty testy tak vzaly?“

Dobrá otázka. Co na to říct? Zatím bude mlžit.

„A ty se divíš?“ vyprskla podrážděně a ze všech sil se snažila odolávat nutkání prohlížet si jeho oblečení, zda snad někde náhodou nenajde stopy od rtěnky, či co.

Chová se strašně.

Severus se snažil potlačit úšklebek a zachovat seriózní výraz. Nechtěl ji vydráždit ještě víc. Její práce, pochopitelně, viděl asi deset minut potom, co odešla od posledního předmětu. Oficiálně to bylo zakázané, ale kdo zastaví Severuse Snapea?

Neměl nejmenší pochybnosti – teoretická část bude s vyznamenáním.

„Jsem si jistý, že jsi odvedla vynikající práci, klid,“ prohlásil neutrálně a sundával si plášť. Nemohl mu uniknout její pátravý výraz, kterým ho přejížděla od hlavy až k patě.

„Jak to můžeš vědět? Byla jsem mimo,“ brblala naštvaně a vlastně si moc nevymýšlela.

„Prosím tě, učím tě sedm let, nepotřebuju být věštec, abych si udělal představu,“ prohlásil tónem, který považoval za konejšivý. Hermioninu poznámku o tom, že byla „mimo“ si vysvětlil mylně, jak jinak.

Nehodlal jí prozrazovat, že si ty práce přímo prosadil, nechtěli mu je ukázat. Ještě by si mohla myslet, že takovou snahu vykládá… z nějakých nesprávných citových důvodů. A to on přece nedělá, že ne?

 

Úlevně si sedl do nejbližšího křesla. Měl toho pro dnešek dost.

Znechuceně zkřivil obličej, jak pod sebou ucítil cosi tvrdého. Po nadzvednutí objevil jednu z mnoha Hermioniných knih, které velmi ráda nechávala válet všude možně.

„Nebezpečné známosti*?“ zeptal se a nechápavě pozvedl obočí.

„To bude něco o vzájemných vztazích výbušných lektvarů?“ pokoušel se (neúspěšně) odehnat z její tváře ten zamračený výraz.

„To je mudlovský román. Mimochodem – velmi poučný. Řekla bych, že každá žena by ho měla znát,“ z nějakého jemu neznámého důvodu zněla, jako by ho z něčeho obviňovala.

„Vskutku? Asi bych si to měl přečíst, třeba bych se něčemu přiučil,“ provokoval mírně.

No skvělé! Ještě aby se učil něčemu takovému. Tu knihu musí schovat.

Nyní ho ovšem sledovala, jak pomalu obrací stránky.

Už to nemohla vydržet. Sama sobě vynadá až později.

„Hm… já… kdo byla ta žena?“

„Jaká žena?“

„Nedělej tupého, ta, po které si se dopoledne div neplazil.“

„Já se po někom plazil?“ optal se Severus s předstíranou nechápavostí, v duchu se podivil, čeho všeho si nestačila všimnout. Ale plazit se… co to je za výraz, označující „přátelskou konverzaci“?

„Naposledy jsem se po někom plazil, pokud vím...“

Hermiona se zatvářila otráveně a rázně ho přerušila.

„Nech toho. Odpovíš mi?“

„Jeden by řekl, že žárlíš,“ provokoval dál a ostentativně listoval knihou.

„A mám důvod?“ vyhnula se přímé odpovědi, ruce založila v bok a vyčkávala.

S povzdechem zaklapl desky k sobě a tentokrát už vážně prohlásil:

„Jde o jednu starou známou. Něco jsem od ní potřeboval.“

Na to vstal a dávaje najevo, že považuje debatu za ukončenou, jal se přecházet směrem k ložnici.

„Nemůžeš být konkrétní?“ volala za ním.

„Co se ti nezdá?“ utrousil neochotně přes rameno a pokračoval v chůzi.

Vydala se za ním, dusíc v sobě vztek.

„Jestli jsi s ní spal, tak to řekni rovnou.“

Jak blízko šla za ním mu došlo až teď – po jejím prohlášení se prudce zastavil, načež rozjetá Hermiona do něj zezadu vrazila. Ještě že se bleskově otočil a chytil ji, jinak by ztratila rovnováhu.

Že je podrážděný jejím chováním, dal najevo nejen tím svým profesionálně studeným tónem, který od něj (v posledních měsících) obvykle neslýchala, ale i nepříjemně pevným stiskem ruky, kterou ji držel za předloktí.

„Nespal.“

Odhodlaně mu pohled vracela a když začal být stisk téměř bolestivý, ozvala se:

„Pusť.“

Pustil takřka hned. Následně se propalovali bojechtivými pohledy.

„A co čekáš, že udělám? Logická dedukce potom, jak jste se k sobě chovali, JAK jsi ji odvedl nebo jak vyhýbavě odpovídáš, je – znáte se víc než dobře.“

„Chceš říct – ženská dedukce,“ pronesl sarkasticky.

Mlčky na něj dál zírala. Zhruba po půl minutě si unaveně povzdechl.

„Neříkej mi, že jsem tě nevaroval.“

Po jejím nechápavém „Eh?“ ji vzal za ruku a odvedl zpátky k pohovce. Sedl si, stáhl Hermionu s sebou a tiše začal vyprávět.

 

„Je členkou zkouškové komise, protože je lektvarová mistryně. Má velký talent, i když je poměrně mladá, je jí jenom třicet tři. Nicméně diplom získala už v pětadvaceti, to je relativně velký úspěch.“

„Ale ty ho máš od…,“ přerušila ho tázavě.

„Od dvaceti dvou, ano. Taky jsem byl já a pak… nic. Doteď ho nikdo nezískal dřív, i když můj „rekord“ měl už několikrát namále,“ ušklíbl se.

Než pokračoval, promnul si kořen nosu. Bylo zjevné, že o tom nechce mluvit. Ale ona to potřebovala pochopit!

„Sem tam jsem měl na starost kurzy, které navštěvovala. Bylo to spíš přechodné, abych získal praxi. Taky jsem byl u jejích závěrečných zkoušek. A pak jsem ji jednou potkal na dýchánku u Voldemorta.“

Tak tohle vypadalo zajímavě.

„Ona byla…?“

„Ne, narodila se mudlovským rodičům.“

„Ach. Ale pak…“

„Přesně. Tenkrát, je to pět let zpátky, k němu někdo z té sebranky přitáhl asi deset kouzelníků. Jsem vděčný, že jsem to alespoň protentokrát nemusel být já, kdo je měl pochytat,“ dodal úlevným hlasem.

„Nechtěj znát detaily, bylo to jako vždy odporné. Voldemort měl z nějakého důvodu dojem, že si zasloužím – spolu s ostatními – nějaké to potěšení, takže když jsem přišel na řadu - naneštěstí se přede mnou vystřídalo celé procesí - stěží jsem ji poznal.“

Jeho znechucení bylo přímo hmatatelné. Hermiona už tušila, co přijde dál, přesto do celé skládačky chyběl ještě jeden dílek.

Severus upřel pohled na jeden bod v místnosti – a sice na knihovnu na protější stěně.

„Ti ostatní byli… anonymní, nic mi neříkali. Ale ji jsem znal,“ přešel do tichého šepotu, jako by se za něco omlouval, „zkráceno… myslím, že toho magora by nepotěšilo, kdyby věděl, že jeden z těch mnoha nových lektvarů, které si objednával pro své „vznešené“ potřeby, ten den zachránil život mudlovské šmejdce.“

Nechtěně sebou trhla.

„Tak jsem to nemyslel,“ dodal na vysvětlenou.

„Já vím, ale když to od tebe slyším…“

„Nikdy jindy jsem to označení nepoužil, alespoň ne před tebou,“ nastala další bolestná odmlka, než se odhodlal pokračovat.

„Oznámil jsem mu, že jsem ji… dorazil. On… pochválil mě…“

Hermiona začínala litovat, že se do podobné akce vůbec pouštěla. Po krátkém zaváhání mu položila hlavu na rameno. Vypadalo to, že ten dotyk vůbec nevnímá.

„Tenkrát mi asi opravdu věřil, stačilo mu mé slovo a považoval ji za odškrtnutou položku na seznamu. Díky jeho… naivitě, nebo co to bylo, jsem ji odtamtud dostal bez povšimnutí. Ty ostatní ne. Bylo mu to jedno. Chceš nějaké tělo? Jen si vyber, vem si ho, zasloužíš si hračky za ty poslední informace o Řádu… Někdy si říkám,“ odbočil trochu stranou, „že míra jeho nelidskosti a necitlivosti byla občas prospěšná.“

Trhaně se nadechl.

„Když se dala dohromady, řekla mi, že… udělá cokoli, že mi vděčí za život. Nikdy jsem toho nevyužil a nikdy jsem nic nežádal,“ říkal to, jako by se hájil.

„A dneska?“ odvážila se opatrně Hermiona.

„Dneska… dneska jsem o něco požádal.“

Očividně váhal, zda má pokračovat.

„O co jde?“

„Pomůže mi v situaci, ve které mě drahá paní ředitelka hodila přes palubu.“

„Počkej, já ti nerozumím…“

Najednou jí to celé docvaklo. Zalapala po dechu.

„Severusi, to nemyslíš vážně!“

„Myslím. A ne, nemíním o tom diskutovat.“

„Nemůžeš…,“ nedořekla, varovně ji přerušil.

„Co nemůžu?! To si piš, že můžu. Ten zaslepený kretén by měl být rád, že z toho vyjde tak lehce. Až bude celé tohle martyrium u konce, postarám se, aby se dozvěděl, kdo za tím stojí. Ale nebude mít důkazy, aby se bránil. Co myslíš?“ zeptal se s hraným zájmem, „bude někdo věřit tvrzení, že ctihodná, do nedávné doby se ukrývající, lektvarová mistryně je schopná zmanipulovat zkoušky? Ale kdeže! Kouzelnická společnost má právem pocit, že jí něco dluží. Bude to tvrzení proti tvrzení a on z toho nevyjde vítězně. Přičemž pokoření bude o to větší, že nad ním vyhraje někdo s „mudlovskou krví.“

Měl na tváři výraz, který neviděla zrovna ráda.

„Vlastně myslím, že když mu tohle všechno dojde, ani veřejně protestovat nebude. A kdyby náhodou – já se za svou kolegyni pochopitelně zaručím. Jestliže by i to bylo málo – kdo půjde proti držiteli Merlinova řádu? I když jsem ho nikdy nepřevzal, samozřejmě,“ pokračoval samolibě.

Hermiona na něj konsternovaně zírala. Tohle nebyl ten Severus, na kterého si zvykla. Tohle byl chladně kalkulující Zmijozel, zúročující, co ho minulost naučila.

„Nemůžeš ji přece takhle… využít, to je… víš, že se ti cítí zavázána…,“

Severus se zasmál. Jenže ten smích byl tak… neradostný a chladný, až měla nutkání se od něj odtáhnout.

„Cítí se zavázána právem.“

„Severusi!“

Pokrčil rameny.

„Je to pravda, jen se to nehodí říkat nahlas. Prosím tě, nevyšiluj.“

Tak po tomhle se skutečně odtáhla. A hodila po něm vrcholně znechucený pohled.

„O tohle jsem nikdy nestála.“

„Jistě, stejná jako ředitelka – Nebelvír. Proč by ne? Necháme ho, ať si dál dělá, co chce. Až někoho někde zardousí, ještě řekneme – on to tak určitě nemyslel!“

Podrážděně vyskočila na nohy.

„Tak to není! Ale využívat ženu, která udělá očividně, o co si řekneš, protože to cítí jako závazek nebo jako svou povinnost vůči tobě, to je… hnusné!“

Severus se taktéž postavil. Jen to provedl beze spěchu s pečlivou přesností, která nevěstila nic dobrého.

„Hermiono,“ začal a bylo to… ledové, mrazivé a zastrašující,

„kompletně jsem jí vysvětlil situaci. Souhlasí, že takový čin, jako je ohrožování tvého zdraví, navíc provedený opakovaně, si žádá trest. Máte obě mudlovskou krev, chápe, jak ti musí být. Souhlasila dobrovolně, žádný nátlak jsem nečinil, stačí?“

Mlčela. A pak:

„Co má udělat?“

„To není důležité, hlavní je, že výsledky OVCÍ budou pro pana Zabiniho značně… pokořující. A tím i pro celý jeho „čistokrevný rod“. Jeho rodina se už pár desítek let pyšní skvělými výsledky, co se týče ukončení Bradavic. Tak tomu letos udělám přítrž,“ prohlásil se zjevným uspokojením. „Nicméně, kdyby mi do toho Minerva nekecala ty vaše vznešené bláboly, dopadl by mnohem hůř. Co nekecala?! Kdybych nad sebou neměl hrozbu Azkabanu, byl by pod drnem.“

„Nic takového po tobě nechci.“

Řekla to jemným hlasem, vyjadřujícím celou škálu pocitů.

„Já vím. Tvoje chrabré a laskavé srdce ti to nedovolí.“

„Řekni mi… jak dlouho to plánuješ?“

Ležérně přešel ke stolku, kde stála karafa se zlatavou tekutinou. Div, že bylo obsah pod návalem prachu poznat, už se jí dlouho nedotkl. Několik měsíců, má-li být přesný.

„Druhý den po tvém propuštění z ošetřovny jsem začal zjišťovat jména členů komise. Abys rozuměla,“ vyprskl znechuceně (těžko říct, čím přesně byl tak znechucen, pravděpodobně svou roli sehrálo více faktorů dohromady), zatímco plnil skleničku, „lidí, po kterých mám právo něco chtít – z jakéhokoli důvodu - je překvapivě hodně. To by bylo, aby se v nějaké té komisi někdo nenašel.“

Nevěděla, co mu má říct. Tohle byla ta temnější stránka jeho povahy, na kterou překvapivě rychle odvykla a neměla ani pramalou chuť si na ni zvykat znovu.

„Takže to plánuješ přes šest týdnů!“

„No vidíš, počítat umíš,“ doplňkem jeho stoupající ironie byla sklenička rádoby zvednutá „na přípitek“.

Najednou viděla, jak naivní bylo myslet si, že to nechá být. Jak mu na to mohla skočit!?

Jednoduše, ozval se hlásek odkudsi ze zadní části jejích myšlenek – Severus je vynikající herec.

„Proč jsi nechtěl, abych to věděla? Nemyslíš, že na to mám právo?!“

Nejprve si zaujatě prohlížel dno skleničky, pak upil z té (příliš) štědré dávky a nakonec prohlásil:

„Domnívám se, že je to zřejmé. Bylo mi jasné, že s tím nebudeš souhlasit a budeš chtít znát podrobnosti. Hrubou chybu jsem udělal (Hermiona začala doufat… marně), když jsem si naivně myslel, že se budeš věnovat svému testu a ne dohlížení na to, co dělám.

 Po tomhle se cítila uraženě i dotčeně.

„Já tě nehlídala! Stáli jste přímo v mém zorném poli, ty… ztělesnění egoismu, sarkasmu a pocitu, že ve své neomylnosti můžeš všechno!“

 

Sevřel skleničku tak silně, že čekala, kdy se ozve to známé „křach“.

Nebo kdy s tím kouskem skla hodí o zeď (popřípadě o ni samotnou).

„Jestli tady má někdo zvyšovat hlas, tak jsem to já. Ty nemáš důvod.“

Právě jí předváděl tu svou ukázku ledového ovládání, které znamenalo jediné – uvnitř něj to vře jak při posledním výbuchu Vesuvu.

 

„Jistě, ty máš právo na vše, já mám držet hubu a krok.“

Pozvedl obočí. Kam chodila na takovéhle výrazy?

Hermiona rozzuřeně pochodovala ke dveřím – těm hlavím, které vedly ven.

„Kam si myslíš, že jdeš?!“

Už s rukou na klice se k němu otočila.

„Ven. Kamkoli. Každopádně - pryč od tebe.“

A těsně předtím, než vyšla ven, zle dodala:

„Užij si svou alkoholovou společnost, ta mlčí a je vždy poslušná. Jen postel ti nezahřeje, co?“

Ani nedovřela dveře, když na ně s hlasitou ránou dopadla nebohá sklenička.  

                               -----------------------------------------

 

Procházka kolem jezera, které se vyhřívalo v podvečerních červnových paprscích, se ukázala jako správná volba. Slunce, pálící v očích bylo vítanou záminkou pro vysvětlení faktu, že její slzné kanálky hrozily výbuchem.

Zatracený chlap. Jistě, neměla vůbec nic proti tomu, aby byl Zabini potrestán. Sice neměli jediný nevyvratitelný důkaz, že to byl skutečně on. Jenže… ta pravděpodobnost byla tak velká, že se dala považovat téměř za jistotu. Téměř. Čas od času cítila jisté… pochyby.** Snažila se je pomocí logických argumentů (dřív to byla její silná stránka) potlačit.

Pomineme-li nejistotu, tak jediné, co jí skutečně vadilo… bylo to, jak se Severus choval. Zkrátka a dobře ji z celé akce vypustí, jako by se jí vlastně netýkala. A to, jak… zneužije tu ženu, je… prostě nefér.

On někdy někdo tvrdil, že život je fér? Pak to byl naivní pošetilec, ozval se zase ten protivný hlásek, který dlouho mlčel (naposledy, když ji otravoval, se ji snažil přesvědčit, že její předstírání nezájmu o Severuse je opravdu na nic). On nemá moc možností, chce-li něco udělat a nezaplatit za to příliš velkou cenu. Koneckonců – proč by měl platit za to, že jedná v zájmu spravedlnosti? Severus celý svůj dosavadní život za něco platil.

Hermiona si povzdychla. Rozum to chápal, její povaha, cítění a výchova se vzpírali.

Jak pošetilé bylo myslet si, že když s ní na téma „Zabini“ odmítá mluvit, znamená to, že celou věc jednoduše vzdal. Teď jasně viděla, že je prostě jen příliš mazaný a vypočítavý. Velmi lehce mu došlo, jaká bude její reakce, takže si svůj plán kutil hezky v soukromí svého geniálního mozku.

Zničeně zavřela oči, když si uvědomila, jak moc se jí ulevilo po poznání, že neměla nejmenší důvod žárlit.

V tom se teď pitvat nebude. Radši.

Hm… tu poslední větu, kterou mu řekla, si možná mohla odpustit. Když… on s ní tak rád manipuloval a ona to tak nesnášela!

A samozřejmě… se nemůže dočkat, až mu z očí zmizí ten led, jak jinak. Jak jen se to chová? Pitomě. Jako nějaká zamilovaná puberťačka.

Každopádně – ona se omlouvat nebude. Alespoň ne první.

 

                                    ---------------------------------

 

Nechápe, proč musí ženy (a ty z Nebelvíru obzvlášť) všechno tak komplikovat!

Severus byl naštvaný, unavený, podrážděný a navrch si připadal jako korunovaný pitomec.

A ona ještě musí jitřit rány! Copak to nedělá pro ni?! Proč to nevidí?!

Protože jsi jí to velmi jasně a velmi mile řekl, připlula nevítaná myšlenka odněkud z jeho mozku.

A ne, nebude hloubat nad tím, proč ho tak potěšilo vědomí, že by snad Hermiona mohla… žárlit. Na NĚJ a žárlit! Směšné.

Momentálně je to vedlejší…

I kdyby… přistoupil na ten pošetilý nápad s nedostatkem důkazů… copak to, co Zabini udělal v minulosti není i tak dostatečný důvod?!

Pochopitelně, že je.

A on se nemíní jen tak vzdát, to je snad jasné.

Hm… neměla by se courat někde venku, zítra dělá druhou část zkoušky, tak by měla odpočívat.

Ale co. Je dospělá, tak ať si dělá, co chce. A vůbec! Postel zahřívat nepotřebuje, nikdy to nepotřeboval, za koho ho to má?!

No… možná nemusel být tak… prostě všechny ty vlastnosti, co umí projevit jen on.

Jenže ona si neměla začínat.

Dobře, nebude se chovat jako malý kluk. Přece má nějakou úroveň… alespoň trošku.

Když chce madam trucovat, prosím. Vystačí si sám.

Začíná se stmívat a ochlazuje se... tak by měl…

Ne, přece se o sebe postará, přežila rok pod stanem s těmi dvěma trolly, tak zvládne tohle.

Kam mohla jít? Co když potká někoho, koho potkat nemá….

 

Severus se zvedl z křesla, kam se koženě a frustrovaně svalil vteřinu potom, co poslal svou skleničku i se zbytkem obsahu na onen svět a namířil si to směrem ke dveřím. Ušel tak dva metry a nerozhodně se zastavil.

Ještě ze sebe někde udělá blázna.

Ale co když… má vůbec hůlku?! Kde má vlastně ON hůlku? Oba se chovají jako žáci prvního ročníku, skutečně. 

Poněkud zmateně se začal rozhlížet po jednom z těch dvou kusů dřeva, když mu konečně docvaklo, že má své ruce. (Jestli tohle nevyjadřovalo psychické rozpoložení Mistra, tak pak už asi nic.)

Jeho hůlka přilétla zpod hromady pergamenů ihned, ta Hermiony nikoli.

Dobře, to znamená, že by ji mohla mít s sebou.

Ale stejně… toulat se sama takhle večer… další metr směrem ke dveřím.

Jedno si musí ujasnit – ať to dopadne jakkoli, on se omlouvat nebude. Alespoň ne první.

Udělal asi dva kroky, když se dveře s trhnutím otevřely.

 

 

 

 

A/N: Tahle kapitola je pro mě trošku zvláštní.  Pominu-li délku, zjišťuji, že začínám i psát jiným stylem – dřív jsem psala kapitoly hezky popořadě, od začátku do konce. Teď napíšu střed nebo závěr a k tomu připisuju. Jako třeba tady -  vyprávění o minulosti jsem napsala jako úplně první – konkrétně první věta téhle kapitoly bylo Hermionino: „Hm…. já… kdo byla ta žena?“ Následované právě pohledem do minulosti.


Zbytek kapitoly už byl vhodně „nastavován“. Severusovu pomstu mám vymyšlenou od chvíle, kdy ležela Hermiona na ošetřovně.

Nevím jak vy, ale… tohle je jedna z mála kapitol, kdy jsem s výsledkem spokojená.


 

 

 

*= Toto dílo netřeba představovat, že? Choderlos de Laclos a jeho Nebezpečné známosti. Měla jsem víc důvodů, proč vybrat zrovna tuhle knihu, ale můžete to brát i jako jistou poklonu Alanovi, který v ROYAL SHAKESPEARE COMPANY hrál roli Vikomta de Valmont mezi lety 1985-1987

 

 

** = Tady odkazuji na film Pochyby (a netýká se to jen toho názvu, mám na mysli celý film). Je poměrně nový, v Praze měl v kinech premiéru na začátku března.

 

 

 

13.06.2009 22:18:22
ASISI
 
Už to tak vypadá: obsah těchto stránek může být nevhodný pro děti a mladistvé. Obsah těchto stránek může obsahovat homosexuální tématiku. Obsah těchto stránek může obsahovat Harryho Pottera v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one