Homepage

Považuji za korektní všem, kteří ještě případně čekají na oživění těchto stránek oznámit, že se z nich stává archiv. Podle mého názoru není v současné situaci - ani vůči vám a ani vůči mně - férové tvrdit, že tyto stránky zažijí v blízké době nějaký viditelný proces obrození. Psaní, udržování těch stránek, odpovídání na vaše komentáře (a hlavně vaše komentáře jako takové!)… to vše pro mě bylo a bude představovat potěšující vzpomínky na období, kdy mi zkrátka psaní šlo a kdy jsem psát potřebovala. Zazněly zde komentáře, že útlum stránek je smutný. Víte, já jsem celkem pesimistický člověk. Ale tohle mi tak smutné nepřijde. Stránky zkrátka představovaly jistou etapu mého života, kdy jsem měla potřebu a chuť psát - a hlavně - byla to etapa, kdy mi psaní jednoduše šlo. Tak jako jsou v životě etapy, kdy chodíte do školy a jednoho dne už tam prostě nejdete. Tak jako když skončíte po letech v jedné práci a jednoho rána - po těch stovkách předešlých rán - už vás budík nevyhání z postele v obvyklý čas - ale v čas nový, který se stejně tak jednou stane obvyklým jako ten předchozí.

Nejsem si jistá, zda je reálné psaní FF a stránky povídek udržovat donekonečna. Pokud jste amatérský autor, který zkrátka jednoho dne začal psát - protože měl nápad, protože měl v hlavě příběh a protože měl pocit, že by se o to své dílo rád s někým podělil… komu to vydrží napořád? Domnívám se, že v těchto případech jde vždy o určitou životní etapu, která pro někoho může představovat rok a pro jiného třeba roky tři. (Nebo se z vás stane profesionální spisovatel - což není můj případ.)

Psaní pro mě bylo potěchou - dokud mi šlo. Dokud jsem ve své fantazii viděla celé scény, slyšela hlášky a bezděčný pohled na cestující v metru mi do hlavy přivedl nové nápady, kam povídky ubírat dál. To byla radost a koníček. Po třech letech se něco změnilo. Nevím co a nedokázala jsem to vysvětlit ani blízkým lidem, kteří se mě na to ptali. Scény se v mé mysli přestaly objevovat, hlášky jsem neslyšela a v metru přemýšlela o dalších reálných věcech, vyskytujících se v mém životě - nikoli ale v mé fantazii. Nedařilo se mi zkrátka přepnout na ten inspirační režim, který se u mě objevoval dřív. A tím přestal být koníček koníčkem a stal se povinností. A tím mi také psaní přestalo jít ve smyslu toho základního - ale pro mě velmi důležitého bodu - abych já sama byla s výsledným textem alespoň částečně spokojená.

Jediné co mi opravdu vadí a na co nejsem ani trochu pyšná je, že za sebou nechávám nedokončenou povídku. Z toho důvodu chci podotknout, že stále nepřestávám doufat, že ji jednou dokončím. Už proto, že ta povídka má napsaný konec. Chybí mi „jen" ten zbytek. Pokud se na těchto stránkách z mé strany nějaký text objeví, bude se jednat o Zda smím jít blíž…zda smím jít dál. Ráda bych tu povídku dokončila, ale nejsem stroj. Pokud to půjde, tak to půjde a já ji s radostí dopíšu. Pokud však budu u každé věty minutu stát a přemýšlet, pokud nedokážu napsat ani odstavec plynulého textu během pár minut bez zadrhávání… tak za co takové dílo stojí? Takový vypocený text totiž postrádá základní atributy toho, co mému psaní dávalo smysl a co ho činilo - z mého pohledu - ucházejícím.

Děkuji vám všem - čtenářům, komentujícím… Všechny komentáře pro mě byly nesmírně uspokojující a já si jich velmi vážím.

Jmenovitě děkuji Assez - ona už bude vědět za co. Marianě - máš úžasnou povahu. A Terce - bez ní by tady pravděpodobně žádný text nebyl. Ty hodiny čtení a mlácení hlavou o klávesnici jí nezávidím (ačkoli jsem tedy dostala vynadáno jen párkrát za ty roky, co nad mými texty seděla - což ji vlastně činí ještě víc obdivuhodnou). Děkuji, zlato.

Všem čtenářům, které nejmenuji - ale věřte mi, že spoustu vašich nicků mám uložených v paměti natrvalo. Byli jste úžasní.

Na stránkách zůstává všechno tak, jak to bylo doposud. Lze přidávat komentáře (toto právo nechci nikomu brát), rubriky zůstávají stejné a samozřejmě povídky tady budou i nadále. Jen už tady nebude moc nového.

Děkuji vám.

Tereza