Epilog
A/N: Oproti mému zvyku, který jsem měla při pravidelném psaní, přidávám autorskou poznámku již na začátek kapitoly. Jak jsem už kdysi a kdesi zmínila, Epilog jsem měla více než z větší části napsaný ještě před tím, než byla tato povídka ve své polovině. Pro lepší pochopení tedy dodávám, že Neville se stal učitelem bylinkářství (zkuste si představit to úsilí, které to Harryho stálo). Napjaté vztahy mezi Weasleyovými a Harrym přetrvaly. To by mělo být z rozpracovaných dějových linek snad vše. Povídka měla obsahovat další – menší – odbočky, ty však neměly být pro samotné vyznění celého příběhu zásadní. Spíš měly dokreslovat Harryho a Severusův vztah.
Berte prosím v potaz, že tato kapitola je složena z několika různých částí, psaných v rozestupu šesti let a posléze skládaných dohromady.
A – zřejmě 18+.
 
Harry zvedl hlavu od hrnku s kávou a pousmál se.
„Víc než rád tě vidím,“ pronesl a sevřel ženu v pevném objetí.
„Já tebe taky,“ odpověděla Hermiona s nezaměnitelným leskem v očích, když se pomalu odtáhla a sjela ho přísným pohledem.
„No ne, vy máte na sobě sako, pane Pottere?“ optala se s žertem, ještě jednou si ho uznale prohlédla a posadila se k malému kulatému stolečku.
„To je tak maximum, na co jsem se za ty roky dostal – a stejně mám džíny,“ zašklebil se Harry a taktéž usazen, vystrčil jednu nohu zpod stolu.
„Musím říct, že ti to sluší. A dokonce i tvé vlasy vypadají jaksi… méně chaoticky.“
Najít to správné slovo pro těch o pár méně trčících pramínků nebylo vůbec jednoduché. I tak se jí dostalo dalšího úsměvu.
Zírali na sebe pár vteřin v tiché konsternovanosti, prohlídkou rysů toho druhého a odhadováním, co se za ty dva roky změnilo.
„Jak se…?“ spustili oba v dokonalé shodě, kterou přerušilo další mírně rozpačité zasmání.
„Ty první.“
Ta pobídka patřila Harrymu.
„Neznat tě, řekl bych, že je to zmijozelské,“ opáčil pobaveně.
„Tak ty už taky vidíš hady všude?“
„Ne, jen tak… v devadesáti procentech případů.“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Nenapínej.“
„No… jak mám začít…“
„Zkus to od začátku. Ty kusé dopisy mi toho moc neřeknou.“
„Tak jo,“ vypadlo z Harryho poněkud nervózně, zatímco v prstech žmoulal obal od cukru.
„Neříkej, že jste se rozešli!“ Hermiona vypadala tou možností reálně šokovaná. Dostalo se jí jen nechápavého pohledu, který přerušil příchozí číšník. Po jeho bryskním odchodu s její bleskurychlou objednávkou v netrpělivém zírání pokračovala.
„Budu se ženit,“ vypadlo z Pottera v rychlém zamumlání, div si z té překotnosti neukousl jazyk, „tedy pokud se do té doby nepozabíjíme.“
Hermiona nereagovala. Seděla strnule na židli, s mírně vytřeštěnýma očima provrtávala muže naproti sobě pohledem a celkově působila dojmem, že je poněkud mimo realitu.
„Možná… bys mohla něco říct, víš? Třeba gratuluju, nebo to nemyslíš vážně, ale něco se obvykle…“
Litanie byla přerušena prudkým „vztyk“ a následným pevným objetím, do kterého byl Harry chtě nechtě vtažen a poté v něm ukázkově podušen.
„Dobře, beru to… jako to gratuluju,“ zahuhlal do krémové blůzky a jemně se snažil vymanit.  Konečně byl propuštěn a Hermiona se se stále konsternovaným výrazem usadila zpět do židle.
„Totiž Harry… já nevím co říct, nikdy jsem si nemyslela, tedy… pochybovala jsem, že by… nechci…,“ znechucená svým nesouvislým projevem sama nad sebou potřásla hlavou.
„Nikdy sis nemyslela, že by byl ochoten se oženit, nebo že by se dokonce chtěl oženit, co?“
Neznělo to ani naštvaně, ani vyčítavě, jen jako prosté konstatování.
A přesto se cítila provinile. „Je to… Snape, to snad mluví za vše. Snape a ženit se? Pravděpodobné asi tak, jako že se naučím hrát famfrpál,“ opáčila nejistě, „prosím, neber to jako… chci říct – vím, že tě má rád,“ dodala šeptem jakoby i mluvit o lásce v souvislosti s ředitelem Bradavické školy bylo tabu, „ale tohle je… důkaz, že…“ nejistě rozhodila rukama, „zkrátka že… jsem se bála zbytečně.“
Harry se ani nemusel ptát, čehože se to bála, rozuměl jí.
„Ale jak jsem říkal, ještě to není jisté, možná se do té doby pozabíjíme,“ prohodil rozpustile a spiklenecky se naklonil nad stolkem, „tento týden vede, tuším, spor o barvu prstýnků.“
Úsměv.
„Jedině bílé zlato nebo platina, Zmijozel nebude nosit nic v jiné než stříbrné barvě.“
Harry se spokojeně opřel. „Právě, jenže Nebelvír nebude nosit nic jiného než červené zlato, to je snad jasné.“
A protože to byl on, znal svou společnici víc než dobře. To letmé promnutí koutku oka neznamenalo, že se jí drolí řasenka, znamenalo to něco úplně jiného. Pro sebe se pousmál a navenek dál předstíral, že ti mudlové ve své neschopnosti neumí ani vyrobit kvalitní řasenku.
„Už vás napadla kombinace? Mohlo by to být velmi efektní“ pokračovala Hermiona po malé odmlce vyplněné nekvalitní „řasenkou“ a nespokojeným uvědoměním, že dnes začíná slzet jaksi podezřele často.
Harry si nadšeně promnul ruce. „Mě samozřejmě ano a nedivil bych se, kdyby měl nějaký zákeřný plán, ale zatím ho nechávám v zajetí té jeho tvrdohlavosti, kdy jako malé děcko podupává na značce s nápisem „bílý kov“ a umíněně se z ní odmítá hnout. Nakonec bude tak unavený tím dupáním, že mě za ten nápad ještě pochválí, obrazně řečeno, samozřejmě.“
V Hermioniných očích probleskly jiskřičky. „Připomínáš mi mě, když jednám s Ronem a potřebuji ho dostat, kam chci. Ještě lepší je, pokud získá dojem, že…“
„Všechno byl vlastně jeho nápad,“ dořekl Harry načatou větu a zatvářil se jako samolibost sama.
„Přesně tak, zjevně víš víc než dobře, jak na to,“ opáčila nadšeně a poděkovala za právě donesenou kávu.
Zato Harrymu přes tvář přeběhl stín. „Co Ron?“ zeptal se a napětí v jeho hlase nešlo přehlédnout.
Na gesto stejně, i Hermiona si začala pohrávat s obalem od cukru, který jí před chvilkou donesli s kávou.
„Neví, že jsem s tebou. Je to pitomé, Harry, já vím, ale… pokaždé když vidí Ginny, což je dost často, jako by v něm znovu všechno naskočilo. Chovala se jeden čas opravdu zoufale iracionálně. Navíc ona…“
„Jen to řekni,“ ozvala se unavená pobídka.
„Ona… mu to vždy připomene. Není to tak, že by si na tebe okatě stěžovala nebo tě pomlouvala. Ona jen rádoby nevinně prohodí něco na téma „Harry udělal, řekl…“ ale v takovém kontextu, že to připomene váš rozchod a stav, v jakém byla potom. Takhle to v Ronovi – a možná i v celé rodině, to nevím – stále živí, jako kdyby to bylo sotva pár týdnů a ne několik let, co k tomu došlo. Myslím že… moc dobře ví, co dělá, není to náhodné.“
„Má svou rodinu, proč mi to nedokáže… proč to nedokáže nechat být, když ne odpustit?“
Hermiona mu věnovala smutný úsměv.
„Protože ona i tu rodinu založila na truc, snad aby se snažila dokázat, že pro ni vlastně nic neznamenáš.  A taky…“ další odmlka a soustředěné rentgenování stolu.
„Taky…?“ pobídl ji netrpělivě Harry, ačkoli tušil, co přijde.
„Jde o to, kvůli komu jsi ji opustil. Snape. Pro celé Doupě je to jako jedna obrovská nepochopitelná koule, která se tam vznáší u stropu místo lustru, aspoň tak mi to někdy připadá. Nesnáší… Ne, nenávidí ho, více či méně a ty… ho miluješ. Ty, kterého považovali za člena rodiny, miluješ toho, koho oni nemohou vystát. Těžko si představím větší kontrast. A pro něj jsi opustil…“
 
„Hermiono, jedna věc je v celé téhle záležitosti letitý omyl – rozešel jsem se s Ginny předtím, než jsem si se Severusem něco začal. Co to vlastně… vždyť ona se rozešla se mnou!“ vykřikl frustrovaně div ne na polovinu kavárny a vztekle přetrhl další prázdný obal.
Nedbajíc na to neurvalé přerušení, navázala chápavě: „Já to vím, ale stalo se to poté, co jsi začal učit v Bradavicích, dávají si to do spojitosti a myslím, že Ginny speciálně nikdy nevyvrátíš, že v době vašeho rozchodu jsi vůči Severusovi něco necítil, proto ses choval jinak než v začátku vašeho vztahu.“
Na to Harry neměl co říct. Ale jedna věc ho zaujala. „Říkáš, že Severuse nenávidí… všichni? Molly, Artur – vždy si ho vážili minimálně proto, co dělal pro Řád.“
„Myslím, že jejich logické uvažování je poněkud zatemněné ochranitelskými city vůči jejich dceři, ale je pravda, že jsem je nikdy neslyšela říct na jeho – vaši – adresu nic špatného. Zkrátka se o vás nemluví.“
Poslední větou ťala do živého. Zkrátka se o nich… nemluví, jako by nebyli, neexistovali. Jak… elegantní řešení!
V Harryho očích probleskl stín bolesti, chmurné pocity na okamžik přerušila ruka, svírajíc tu jeho.
„Já ho miluju,“ vymáčkl ze sebe Harry po chvilce tíživého ticha a dál svíral štíhlé prsty, „jen nechápu, proč jsem v situaci, že celou moji rodinu musí tvořit „jen“ on. Proč ti, které jsem považoval za rodinu, se odvrátili jen proto, že mým partnerem je někdo tak milý jako Severus,“ dodal s humornou ironií a oba se i přes chmury museli zasmát.
Hermiona neměla dojem, že je nutné na podobné konstatování odpovídat nějakou uklidňující či chápavou frází.
„No, mohl jsi mít velkou rodinu, velkou až k zbláznění, ale možná bys měl „jen“ rád, nemiloval bys. Je v tom rozdíl, zejména když jde o partnera.“
Harry zvedl hlavu. „A místo toho mám jednoho sarkastického, ironického a celkově nesnesitelného chlapa, který ráno vrčí, večer vrčí…“
Salvu smíchu, který byl napůl bolestivý, stejně jako uzdravující, spustila Hermiona, Harry ji v pár vteřinách zdárně sekundoval.
Když se oba uklidnili, padla další otázka.
„A ty jsi spokojená?“
Hermiona zamyšleně kroužila lžičkou ve svém miniaturním hrníčku velikosti většího náprstku. „Zrovna řešíme téma s názvem „dítě“, nic…“
Harry se chytil té jediné věci, která se mu zdála pravděpodobná. „Ty chceš třetí dítě a Ron ne?“
Po podrážděném pohledu, který okamžitě obdržel, netušil, kde udělal chybu.
„Proč si všichni myslí, že žena je ta jediná, která chce okolo sebe kupu dětí? To Ron je ten, kdo se zjevně zhlédnul ve své rodině, navíc jeho sestra čeká už čtvrté dítě a…“
Harry si neodpustil odfrknutí. „To je mi tedy žal.“
Hermiona to přešla bez komentáře.
 „Máme už dvě děti, nedělala jsem dva doktoráty proto, abych se nikdy nevyhrabala z plenek!“
To byl celkem pochopitelný argument, minimálně pro mužskou logiku.
„Chápu…“
Než stačil dodat víc, celý Hermionin postoj začal vyzařovat provinilost.
„Nechápej to… já své děti miluju víc než svůj život, ale nechci být… jako Molly. Nabídli mi… že mohu jet na tříměsíční stáž na Nový Zéland.“
„To je úžasné a myslím to vážně. Prý je tam nádherná příroda, Severus tam byl jednou na nějakém lektvarovém sjezdu, a i on připustil, že tamější krajina…“ spustil Harry a nevnímal ženinu zaraženost.
„Jenže já se to zatím ani netroufla nadnést,“ pronesla tiše právě do dalšího opěvování přírodních krás.
Přírodní krása umlkla a dostavil se zmatek. „V čem je problém?“
„Nemyslím si, že by se to Ronovi líbilo. Nejraději by mě viděl jako matku na plný úvazek.“
Dorazilo pochopení. „Někdy je těžké snášet, když žena dokáže víc než její manžel.“
 
O hodinu později pohlédl Harry na hodinky.
„Nerad to říkám, ale…“
„Kam spěcháš?“
Přes zelené duhovky se rozprostřela slabá mlha. „Severusovi končí za čtyřicet pět minut přednáška v Lektvarovém institutu – máme se tam sejít a je to veřejné, tedy pro kouzelníky, samozřejmě,“ dodal významně a kývl na číšníka.
Hermiona povytáhla levé obočí ve škádlivém gestu. „A ty tam…?“
„Posledních deset minut je vyhrazeno pro otázky. Mám rád tu skrytou ironii a sarkasmus, když odpovídá. Víc než polovinu jich urazí a oni to ani nepostřehnou, naopak vypadají nadmíru spokojeně. Navíc… i všechny ty dospělé umí dokonale zhypnotizovat.“
Hermiona se musela držet, aby se nezačala smát – Harryho nadšení a obdiv se nedali zakrýt. Pak dostala nápad.
„Ráda bych šla s tebou,“ pronesla odvážně a sledovala překvapení, které tím vyvolala.
„Ne že bych tě nechtěl vzít s sebou, ale… proč tak najednou?“
„Neviděla jsem Severuse Snapea přes dva roky, navíc bych mu ráda oznámila, aby se svým budoucím manželem jednal, jak se sluší a patří, jinak bude mít problémy se mnou.“
Tak teď zase zakrýval smích Harry. „Nepochybně se tě smrtelně lekne.“
Jasným míněním mu měl být zřejmě lehce vypláznutý jazyk, jako z dob, kdy se pošťuchovali ve škole.
 
-----------------------
 
Hermiona musela uznat, že jestli se něčí slovník mění do stále dokonalejší podoby nabroušené břitvy, tak to je ten Snapeův. Nebo ona vyšla ze cviku. Jinak se nezdálo, že by se muž nějak výrazněji změnil. Přišli s Harrym asi před pěti minutami, tiše vklouzli do poloprázdného přednáškového sálu a i přesto, že si jich Mistr musel všimnout, nedal to ani v nejmenším najevo. Právě stál opřený zády o přednáškový pultík, ruce založené na hrudi a s lehce nakloněnou hlavou naslouchal zdlouhavému vysvětlování problému svého kolegy (ne že by ho sám Snape tak nazval). Hermiona vytušila – a nemýlila se – že celá záležitost bude ze strany přednášejícího odbyta třemi úsečnými větami, které ukážou, že dlouze popisovaný problém byl vlastně triviální záležitostí.
Pohlédla vedle sebe. Harrymu hrál na tváři pobavený úsměv, ale jestli něco dokázalo téměř definitivně zničit případné obavy, které z toho svazku měla, pak to byl lehký výraz obdivu, který se vlnil v těch zelených očích jako spokojený had.
„Jelikož předpokládám, že je vám dostatečně známá reakce asfodelu s pelyňkem, nechápu, na co se vlastně ptáte.“*
Sálem se roznesla studená podrážděnost, smíšená s neomylným pohledem, kterým Snape při slovech „asfodel“ a „pelyněk“ nečekaně probodl přímo Harryho, jenž se mírně začervenal.
„Co vám tedy není jasné, kolego?“ ozvalo se s ironií důkladně položenou na slově „kolego“, další pozornost už věnoval výhradně tomuto nebožákovi.
Nesmělá odpověď, které se Mistrovi dostalo, byla tak tichá, že do zadních řad nedolétla. Nicméně následná reakce ano.
„Učil jsem hodně pitomců, většinou otravných dětí, ale ještě nikdo mi nepoložil tak stupidní otázku, dokonce ani pověstná nebelvírská sebranka antitalentů.“
Harry zakroutil hlavou, lehce se k Hermioně naklonil a pronesl:
„Tak tohle nebyla moc rafinovaná urážka.“
„Myslím, že nám tím vysílá nějaké signály,“ zamumlala v odpověď, a sledovala Snapeovo přecházení k zakouzlené tabuli.
„Jo, testuje moje reakce. Stále ho irituje, že se patřičně nenaštvu.“
„Vážně nenaštveš?“
Harry se k ní natočil úplně a věnoval jí jeden z chápavých pohledů.
„Žiju v něčem podobném den co den už přes dva roky a taky den co den už přes dva roky vidím skryté důkazy jeho citů, jakkoli je to možná překvapivé…“
„Není to nijak překvapivé, proč…“
Konverzaci přerušilo nespokojeně zavrčené „Jasné?!“ které se ozvalo spolu s posledním rozmáchlým tahem na tabuli. Když si nikdo netroufl odporovat, následovalo: „Konečně končím tuto přednášku,“ což měla být zřejmě ta správná mrazivá tečka.
Místnost se vyprázdnila nepřekvapivě rychle, stejně jako většinou sklepení v Bradavicích. Harry vstal jako první, naznačil Hermioně ať zůstane sedět a sešel po nízkých, stupňovitých schůdcích do nitra sálu. Sledovala, jak Snape ukládá štosy pergamenů do desek bez jediného slova, a to i přesto, že Harry byl už téměř u něj.
Mistrův zrak se upřel na Harryho až ve chvíli, kdy ten promluvil. Mluvil potichu, takže Hermiona nezaslechla ani slovo, stejně jako na tu dálku nezahlédla ani významné blýsknutí v těch černých očích. Snape nic neříkal, ani se výrazněji nepohnul mimo neustálé přendávání pergamenů, dokud se k němu Harry nenaklonil přes pult, který je odděloval a velmi lehce ho nepolíbil. Byl to jen rychlý polibek, těžko tedy odhadnout Severusovu reakci z přítomnosti třetí osoby. Stále vypadal naprosto klidně.
„Hermiono?“ ozvalo se, jen co se ti dva od sebe odtrhli.
„Dobrý den, pane řediteli,“ pronesla zdvořile, když k nim dorazila a s mírnou fascinací si uvědomila, že se opět cítí jako studentka.
„Slečno Grangerová,“ kontroval Snape a vrhl na ni jeden rychlý pohled, pak zaklapl kožené desky a mávnutím ruky „smazal“ tabuli.
„Hermiona je už nějaký ten pátek Grangerová-Weasleyová, Severusi,“ prohlásil Harry a omluvně se na ni usmál.
„To nevadí, vlastně je to docela milé…“
Oslovený se odvrátil od tabule, s povytaženým obočím přejel ze svého snoubence na jeho přítelkyni a prohlásil: „Pokud to slečně Grangerové nevadí, rád si dál ponechám iluzi, že svůj mozek neztratila pro ten nenadaný klan.“
Hermiona cítila, jak jí do tváří stoupá mírná červeň. Byla to poklona i urážka v jednom?
„Severu…“
„Vypadá to, že moje dcera nebude v lektvarech tak špatná jako její otec,“ vpadla do Harryho káravého tónu hrdá matka a byla poněkud vyjevená, když se na ředitelově tváři objevilo něco jako pobavením zdvižený koutek.
„Merlin mě na několik příštích desetiletí chraň. Bradavice zažijí další nájezd ohnivých hlav.“
Harrymu se po tváři rozlil široký úsměv, ani Hermiona se neubránila zasmání.
Severus sebral materiály, obešel pracovní pult a připojil se k nim.
„Nějaké plány?“ pohlédl na Harryho tázavě.
„Pokud vím, tak Hermiona ti jen chtěla osobně vyřídit své pozdravy a taky tě…,“šibalský pohled, „na něco konkrétního upozornit.“
Povytažené obočí. „Skutečně? Pozdravit mě? To není něco, co bych zažíval každý den, takže si to rozhodně nenechám ujít.“
Snape se zastavil a zpříma na červenající se ženu vedle sebe pohlédl (tedy spíš shlédl).
„Je mi vcelku jasné, že vás Harry dostal do nezáviděníhodné situace,“ pronesl lehce, s předstíranou ignorací Harryho zuřivého vrtění hlavou, „ale pokud mi chcete něco sdělit, směle do toho.“
Hermiona klouzala pohledem z jednoho na druhého, než s úsměvem odvětila:
„Myslím, že se nemusím bát.“
Harry ji přátelsky šťouchl do ramene. „To je mi tedy vyhrůžka, vážně.“
Severus opět přelétl zrakem z jednoho na druhého. „Ono mi má být z nějakého důvodu vyhrožováno?“
„Šlo jen o to,“ navázala, „abych zjistila, zda si o Harryho nemusím dělat starosti.“
Její odvaha byla vlastně víc než smělá, zejména vezmeme-li v potaz Mistrův víc než intenzivní pohled, který jí nyní věnoval.
„Víte, slečno Grangerová… když jsem ho nepřetrhl doteď, tak už to spolu snad nějak zvládneme.“
Harryho ústa naznačovala bezhlesné „Vidíš?“ a Hermiona předstírala, že ten poněkud tupý úsměv na její tváři vyvolalo něco zcela jiného, rozhodně však ne Snapeovo „doznání.“ 
Ať už to mezi nimi bylo cokoli a fungovalo to jakkoli, musela uznat, že v podobném tónu s ní ředitel ještě nikdy nemluvil a ona by si ani netroufla doufat, že k tomu někdy dojde.

 --------------------------
 
„Chtěl bych ti poděkovat za to, jak ses dnes choval k Hermioně,“ pronesl Harry o dvě hodiny později a sledoval Severuse, jak v soustředěném předklonu nad stolem rozbaluje zásilku s jakousi lektvarovou pakáží, kterou naprosto vyčerpaný párek sov přitáhl z Japonska.
„Můj názor na celou tu rodinu znáš,“ odtušil Snape suše.
„Ano, ale ona…“
„Ona je v té rodině asi jediná osoba, která si něčím může zasloužit mé určité uznání a zdvořilost.“
Harry popošel blíž. „A co Molly? Artur? Ti dva si přece zaslouží…“
Severus se narovnal a s výrazem jisté beznaděje prohlásil:
„Ty jsi nenapravitelný. Bez ohledu na to, jací ti dva jsou kouzelníci nebo jak se chovali během válek, což se jim nijak nesnažím upřít – tebe už několik let zdárně ignorují kvůli něčemu, do čeho jim vlastně nic není. Proč to nejsi schopen vidět?!“
„Je to jejich dcera, Severusi.“
Někdy se zdálo, že Harryho schopnost pochopit a odpustit nezná hranic.
„To je v mých očích neomlouvá, Pottere. Ginevra není žádné malé dítě, které by si nevědělo rady. Naopak, ví si rady velmi dobře. Ne,“ pokračoval bez milosti Snape a zvednutou rukou zarazil přicházející námitku, „nesnaž se měnit můj střízlivý pohled na věc. Jeden z nás by měl zvládnout uvažovat logicky a ty to rozhodně nebudeš.“
„A jeden z nás by měl umět uvažovat i jinak, než s chladnou logikou – a ty to rozhodně nebudeš,“ kontroval Harry okamžitě a bavil se tou znechucenou grimasou na mužově tváři.
No ano, učil se.
„Když už jsme u té logiky, jistě uznáš, že bílý kov bude…“
 
----------------------
 
Nesmělé zaklepání na dveře bylo pro Harryho víc než vítaným vyrušením. Stále nechápal, jak nad tímhle může Severus vydržet sedět několik hodin v kuse a nezbláznit se. Jemu stačila hodina a šílel.
„Dále.“
„Omlouvám se, pane řediteli…“
Neville se ve dveřích zarazil a pak pomalu opětoval Harryho zazubení.
„Pojď dál,“ mávl rukou a zhnuseně odsunul rozečtený pergamen.
„Co tady…,“ naznačil mladý profesor otázku, zvedl z křesla pro návštěvy štos pergamenů, posadil se a nadílku si složil do klína.
Harry se zničeně opřel. „Severus je na Mezinárodním sjezdu lektvaristů v Sao Paolu, vrátí se pozítří. Říkal jsem mu, že když program končí až v pozdních hodinách, je zbytečné se sem tak únavně a složitě přemisťovat.“
„Aha. Že jsem to nikde…“
„Jako bys ho neznal. Necítil potřebu to říkat. Nepochybně má pocit, že pokud by svůj odjezd oznámil s předstihem a oficiálně celé škole, vypukne anarchie, s kterou já, dle jeho mínění, samozřejmě nic neudělám. Co máš na srdci? Musí to být vážné, když jsi přišel až za Severusem,“ popíchl ho Harry.
„Ale tak… v poslední době s ním mluvím docela často!“
„Jasně, jednou týdně dvě věty u snídaně.“
„S ním je těžké navázat hovor a vyváznout z toho ve zdraví. To bys mohl vědět.“
Potter se usmál. „Vážně? Ani se mi nezdá. Tedy… když nepočítám debaty ohledně jistých barev,“ výmluvná odmlka doprovázená kontrolním vykloněním z křesla – většina portrétů s Albusem v čele ve svých rámech spokojeně klimbala, bylo krátce před desátou večer.
„No dobře – pro tebe má slabost. Ale nás ostatních, obyčejných smrtelníků, se to netýká, víš? A jaké barvy?“
Harry, spokojen výsledky své obhlídky, se v křesle zase pohodlně uvelebil. „Máme problém,“ začal a vychutnával si vědomí toho, co chce říct. Co smí říct. Neville lehce pohodil hlavou, čímž dal najevo svou otázku, „nemůžeme se dohodnout na barvě prstýnků,“ dodal a významně poklepal prsty o desku stolu.
Zdálo se, že mladý profesor bylinkářství je, mírně řečeno, konsternován.
„On… si tě vezme?!“ vypadlo z něj posléze nevěřícně spolu s vykulením očí. Přes tvář prozatímního ředitele proběhlo další zazubení doprovázené lehkým zklamáním nad kamarádovým bryskním úsudkem. Chtěl to říct sám. „Prý ano. Alespoň to zatím neodvolal.“
Neville seděl a… mlčel. Když pak konečně promluvil, konsternoval pro změnu Harryho. „No, že vám to ale trvalo.“
„Počkej, chceš říct že…“
„To všichni už nějaký ten pátek očekáváme? Ano, tak nějak.“
Potter se naléhavě předklonil. „Můžeš být konkrétnější?“
„Co chceš slyšet? Profesorka McGonagallová se na svatební oznámení těší už minimálně rok a Kratiknot nedávno prohlásil, že by se toho rád dočkal před odchodem do penze. No a já jsem už před časem sehnal speciální sazenice, které se budou perfektně hodit.“
Harry na prázdno pootevřel a zase zavřel ústa. Jak je možné, že si toho nevšiml? Celý hrad zjevně spřádá jakési svatební intriky, jen dva hlavní aktéři se o tom dozvědí jako poslední?
Ředitelnou se rozlehl pobavený smích. „Netvař se tak překvapeně. Stačí se na vás podívat. Dokonce myslím, že by to neuniklo ani slepému.“
Mírné zčervenání tváří bylo zřejmě nevyhnutelné. „Nevím, o čem mluvíš,“ nadhodil rádoby ležérně a poposunul jednu hromádku na desce před sebou.
„Ne? To nevadí. Stejně to nejde přesně vysvětlit. Řeknu ti jen, že už mám přesnou představu, jak to vypadá, když jeden druhého svléká očima.“
„Neville!“ zaskuhral Harry a rychle se ohlédl po obrazech.
Muž se znovu zasmál. „Ale to není všechno. Tedy, chápej – přitažlivost mezi vámi je zjevná, ale je tam ještě něco jiného, víc…“
„Dobrá, to bychom měli,“ zamítl rozpačitý kouzelník téma zdviženou dlaní a ve snaze přesměrovat hovor na poněkud bezpečnější rovinu zopakoval svůj dřívější dotaz: „Proč jsi tedy přišel?“
Pobavení v těch veselých očích bylo nezpochybnitelné. „Jde o skleníky. Řekl bych, že je potřeba jejich důkladná přestavba. Mohl bych tam pro ředitele vypěstovat dvakrát tolik bylin do lektvarů než teď. A mimochodem – gratuluji.“
Harry si vjel prsty do vlasů, čímž na své hlavě způsobil hotový uragán. Stále se nemohl vzpamatovat z toho malého šoku, kterému byl právě vystaven.
„Díky. Dobře, udělej s těmi skleníky“ mávnutí rukou v neurčitém gestu,
„… co uznáš za vhodné.“
Neville působil poněkud vyjeveně. „To jako… chci říct – neměl by to vědět Snape?“
Pokrčení ramen. „A kdo říká, že se to nedozví?“
„Ale ředitel…“
„Teď jsem ředitelem já – se vším, co k tomu patří.“
Po této větě se v tichém zamumlání ozvalo: „On mě přetrhne.“
Pro tentokrát se zasmál Harry.
„Zaručuji ti, že se to nestane. Tvé zdraví je v naprostém bezpečí. Možná sem tam něco zasyčí, ale jinak nemusíš mít strach.“
„Nemáš na to nějaké oficiální potvrzení? Jako že jsi mi to opravdu povolil, víš? Abych se pak měl čím bránit.“
Harry se s úšklebkem doprovázeným pobaveným zavrtěním hlavou natáhl po nejbližším čistém kousku pergamenu, cosi na něj rychle načmáral, po krátkém zmateném hledání v chaosu panujícím na stole sebral pečetící razítko Bradavic a významně s ním Nevillovi zamával před očima. Bylo víc než známo, že tisknout jím může jen oprávněný ředitel. Načervenalá plocha se pod jeho prsty rozpálila a obtisk čtyř kolejních erbů vystoupil na povrch. Harry ho rychle přiložil k pergamenu, celé to doprovodil svým podpisem – dvě jemné vlnité stužky se odlepily od okrajů a spojily se pod jeho jménem, barva naposledy zazářila a zhasla. 
„Stačí?“
Úlevný výraz. „Díky… řediteli.“
„Nech si to,“ zasmál se Harry.
 
------------------------
 
Druhý den krátce před půlnocí Harryho vzbudilo prohnutí matrace a tiché zaklení. Zpravidla ho Severusův příchod nevzbudil – muž se hoden své pověsti vždy tiše plížil, dnes se mu ovšem podařilo narazit na Harryho ledabyle odhozený hábit, který sklouzl z pelesti postele a připletl se mu pod nohy. Ředitelovy pozdní příchody nebyly nic výjimečného, vzhledem k jeho pracovnímu nasazení, stejně tak jako se Harry naučil nenechávat své svršky ležet ladem kdekoli se mu zachtělo, vědom si faktu, jak to jeho partnera vytáčí. Nicméně bylo avizováno, že se Snape vrátí až další večer, čímž polevila mužova ostražitost a dovolil si slabý luxus v podobě „nepořádku“.
„Severusi?“ zamumlal ospale a otočil se čelem k pravé straně postele.
„Hm? Nechtěl jsem tě vzbudit.“
Harry si promnul oči. „Stalo se něco? Měl ses vrátit až zítra.“
Oslovený se natáhl po svém polštáři, který mu byl v nepřítomnosti podle uzmut – mladší muž přes něj ve spánku přehodil paži. Navíc se rozvaloval prakticky přesně v polovině lůžka. Severus do něj jemně strčil a ignoroval nespokojené mručení, když mu ze stisku prstů vymotával cíp povlaku.
„A zúčastnit se závěrečného, prý „slavnostního“, oběda? To bys chtěl moc. Navíc vše zajímavé, dá-li se to tak nazvat, už bylo řečeno. Zbytek programu je zoufalý amatérismus.“
Harry na něj ve světle jedné svíčky zamžoural. „Takže tam bylo něco poučného?“
Odfrknutí. „Definuj poučné a přestaň mi brát polštář!“
„No… řekl bych, že je to cokoli, co tě dokáže alespoň na pět minut zaujmout do té míry, že to přestaneš sarkasticky komentovat. Když pak položíš otázku bez přídechu ironie, dostane dotyčný to nejvyšší možné vyznamenání. Zatím jsi to udělal asi jen dvakrát, ne?“
„Aha. Pak tedy ano, bylo tam něco „poučného“. Tvé definice jsou skutečně zajímavé.“
Harry byl nucen se vzdát svého místa i polštáře, což neznamenalo, že se nepokusil získat náhradu. Přisunul se blíž k tělu vedle sebe.
„Hmm, já vím. Chceš zpátky ředitelskou magii?“
Snape přes sebe přetáhl přikrývku a nechal Harryho, aby se k němu lehce přitulil.
„Zcela jistě to počká do rána. Takže… stalo se něco zajímavého? Stihl jsi podepsáním nějaké extra výhodné dohody zlikvidovat mou letitou snahu o nezávislost školy?“
„Stavil se za mnou Neville.“
Severus doposud netušil, jaký postoj k Longbottomovi zaujmout. Na jednu stranu nikdy nezapomněl na jeho pomoc Harrymu, a také už věděl, že ačkoli by ho to nikdy nenapadalo, byl to právě on, kdo jeho ztřeštěného snoubence přemlouval k návratu a významně mu ulehčil jeho rozhodování. Oproti tomu mužova naprostá neschopnost uvařit i ten nejtriviálnější lektvar ho nikdy nepřestala iritovat. Vzpomínky na pravidelné likvidace jeho učebny výbuchy kotlíků byly až příliš živé.
„A?“ nadhodil zlehka, když se Harry neměl k pokračování. Místo okamžité odpovědi se dočkal lehkého polibku na tvář.
„Chce nějak…,“ polibek do koutku úst, „přestavět,“ další motýlí políbení mu přistálo přímo na rtech, „skleníky. Prý by tam mohl pro tebe vypěstovat mnohem víc bylin. To je od něj hezké, ne?“ dořekl v rychlém odtáhnutí a znovu Severuse políbil. Ten lehce přimhouřil oči a zabránil dalšímu polibku tím, že suše pronesl.
„Vzhledem k tomu, že přišel zrovna ve chvíli, kdy jsem byl pryč, to bylo hlavně velmi odvážné.“

„Náhodou!“ vyprskl Harry dotčeně, „On to nevěděl. Vrátil se po víkendu zpátky do školy a šel za tebou. Byl překvapený, že jsem tam já.“
„Skutečně?“ opáčil ironicky Snape a přesunul ruku, doposud volně položenou podél těla na Harryho bok.
„Ano, skutečně. To je přeci velmi… no, snaží se a dělá pokroky,“ ozvalo se tiše, načež na Mistrových rtech přistál další, tentokrát delší, polibek.
Snape zavrtěl hlavou, uchopil Harryho tvář do dlaní a odtáhl ji. „Tomu, co právě předvádíš, se říká manipulace a odvádění pozornosti, Pottere. Tohle dělá Zmijozel.“
V reakci přišlo jen spokojené zazubení. „Opravdu? To by mě vůbec nenapadlo,“ doprovázené „nevinným“ zamrkáním. Severus přes svou vůli lehce stočil koutky úst nahoru.
„Jistě, že ne. Jak by mohlo? Předpokládám, že jsi mu to schválil, aniž by ses zajímal, co to bude obnášet, je to tak?“
Výraz v těch zelených očích byl víc než výmluvný.  Mistr si neodpustil těžký povzdech.
„Také jsem mu řekl o zásnubách,“ dodal Harry s odvahou (a sebevražednými sklony) Nebelvírů a s mírnou vzpurností zvedl bradu. Severus útrpně zavřel oči. „Proč mě to nepřekvapuje?“
Potter natáhl ruku a ukazováčkem jemně přejel po linii těch (prý) přísných rtů. „Protože mě znáš, a protože ti to vlastně vůbec nevadí?“ odtušil lehce a sledoval, jak se jedno černé oko otevřelo a věnovalo mu velmi ironický pohled.
„A co takhle proto, že jsem se pravděpodobně úplně zbláznil?“
Harry se zasmál. „Víš, co mi řekl? Že prý nám to trvalo dlouho!“
Oko se zase zavřelo, obočí v nevoli stáhlo. „Samozřejmě. A naprosto nejhorší a nejstrašnější na tom je, že mě to vůbec, ale vůbec neuvádí v údiv, dokonce bych se divil opaku,“ vypadlo ze Severuse s náznakem rezignace.
„No jo. Chceš znát svou diagnózu?“ zeptal se Harry rozpustile. Černé obočí se vyklenulo do elegantních obloučků, jinak Snape tiše ležel se stále zavřenýma očima a nechal se hladit.
„Myslím, že to je akutní intoxikace Nebelvírem.“
„Obávám se, že s tebou výjimečně musím souhlasit. Navíc mám dojem, že je to životu nebezpečné.“
Lehoučký smích se roznesl pokojem. Pak, poměrně nečekaně, Harry přistál na Snapeových bocích. Černá zůstala skryta pod víčky v bezpečném klidu. Rychlý předklon a tichounké zamumlání směrem k záplavě černých vlasů. „Chci se s tebou milovat.“
Severus pomalu otevřel oči a pohlédl do zelené těsně před sebou.
„Je nějaká naděje, že se pak zbavím té intoxikace?“ otázal se v nevzrušeném tónu.
Razantní zavrtění hlavou. „Žádná. Pravděpodobně to bude ještě horší.“
Černé oči se zase zavřely. „Co se dá dělat.“
 Další potěšený smích. Na chvilku. Posléze se Harry sklonil a nejprve lehce, pak o poznání vášnivěji Severuse políbil. Ruce, doposud nehybně spočívající podél klečícího těla, se dotkly zad nad sebou, pak prudce sklouzly k lemu bílého trička. Zatáhly, netrpělivě škubly vzhůru. Harry to naprosto zbožňoval. Nevěděl přesně proč, ale v naléhavosti, s jakou ho Severus obvykle svlékal, bylo něco fascinujícího. Tričko mu bylo hrubě přetaženo přes hlavu, rty se vyhledaly v opětované naléhavosti. Merline, jaké štěstí, že Snape měl ve zvyku spát od určité doby jen v dlouhých pyžamových kalhotách. Harry prsty přejel přes odhalenou hruď – tak dokonale dokonalé.
Polibek se prohloubil, tričko dávno letělo kamsi stranou. Severus sklouzl dlaněmi po odhalené kůži zad až k bokům, pak ještě níž, v krásně pevném stisku přejel po Harryho půlkách až na počátek hýždí, dál se nedostal. Odměnou mu bylo slabé zasténání.
Neobratné prsty se protápaly k zavazování kalhot, naléhavě zatáhly. Nic. Další pokus. Kruci.
„Dej to pryč,“ zafuněl Harry podrážděně v letmém odtáhnutí a nemotorně se snažil probojovat skrz zauzlovanou tkaničku. Přes Snapeovy rty proběhlo slabé, sotva znatelné pousmání. Klasická postelová nedočkavost jeho snoubence ho nepřestávala udivovat. Tedy – ne že on sám by snad…
Tok myšlenek přerušil sklánějící se Harry, který svými ústy sklouzl na jeho odhalenou bradavku a sevřel ji v zubech. Perfektní. Prostě…
Snape vpletl ruce mezi jejich těla, dvakrát poslepu zatáhl, tkanička povolila. Chytil mužovu ruku, teď už volně položenou na svém žaludku a navedl ji na uvolněnou látku. Se zřejmou dychtivostí se tam usadila, vjela dovnitř a polaskala nahou kůži. Tak… dokonale úplné.
Harry se narovnal, shlédl na muže pod sebou s provokativní žádostivostí. Prsty pod látkou putovaly dál, dotkly se vzrušeného klína. Lehounké zaklonění hlavy, doprovázené slabým zasténáním. Korunu tomu nasadilo mírné zhoupnutí boků.
Severus skrz sevřené zuby procedil: „Chceš…“
Nedořekl. Harry zvýšil intenzitu svých pohybů. A pousmál se. „Ano,“ vypadlo z něj v prostém potvrzení, nebylo třeba dodávat, čeho se otázka týkala.
„Tak přestaň,“ pronesl Snape těžce, ruku natahující po zavazování Potterova pyžama. Ten, kupodivu, poslechl. Nechal Severuse rozvázat jednoduchý uzel (proč u něj to šlo a naopak ne?), vnímal laskající dlaň, která vklouzla pod látku v podobném objevování, jako před chvílí ta jeho. Pak, náhle, byl v průběhu jediného nadechnutí prudce otočen tak, že skončil na zádech, se Severusem tyčícím se nad ním.  Pocit to byl… fantasticky nepopsatelný. Harry jaksi nepostřehl, jak k tomu došlo, ale obě pyžama byla náhle pryč, kůže se nalepila na kůži a bylo to… tak nádherné. Severusovy rty a jazyk ho zbavily všech kloudných myšlenek.
Přejel dlaněmi po Snapeových zádech níž, dostal se k oblinám zadku. Lehce je stiskl, pak pohladil, souhlasné zamručení mu řeklo, že dělá dobře. Severus se odtrhl od jeho rtů, poslepu nahmatal blízký noční stolek, rachot, u Harryho ramene přistála malá nádoba. Severus se na něj podíval, černé oči lehce divoké. „Dnes to nebude trvat dlouho,“ opáčil zastřeně, „omlouvám se.“
Omlouvající se Mistr v kombinaci s prováděnou činností rovná se – situace vyžadující absolutní ztrátu sebeovládání.
Harry se skřehotavě zasmál. „Nápodobně. Byl jsi pryč moc dlouho.“
„Byly to čtyři dny, Pottere.“
Další stisk doprovázený pohlazením. „Já vím. Tak mi vysvětli proč…“
Severus se netrpělivě natáhl po nádobě s gelem. „Nevím. Zcela jistě by to stálo za bližší prozkoumání, nicméně teď, až na výjimky, mlč.“
Letmý úsměv, signalizující oddanost a touhu. A taky lásku, tu, která se vyjadřuje beze slov.
Jemná dlaň mu přejela po vnitřní straně stehna, Harry bez otálení roztáhl nohy, Severus se natáhl, uchopil do dlaní tyčící se lákavou erekci, pomalu ji pohladil.
A znovu. Harry zaklonil hlavu, vtiskl ji do polštáře a lehoučce zasténal. Milujíc ten zvuk (a netřeba to zmiňovat nahlas), Snape pohyb zopakoval.
Po chvíli mu jemné ruce lehce upravily nohy do potřebné pozice, prsty opustily jeho klín a přejely přes chráněný vstup do těla. Další zasténání. Jemné a lehké zatlačení. Severusův ukazováček obalený gelem vklouzl dovnitř spolu s tiše zamumlaným kouzlem. Pomalu a opatrně putoval dál, až narazil na mužovu prostatu.  Harryho ještě stále nepřestalo fascinovat, s jakou jemností až něhou se ho Snape dotýkal. Protože jemnost a něha… to ani zdaleka nebyla slova, která by při charakteristice jeho snoubence kdokoli použil. S výjimkou Harryho.
„Severusi,“ vypadlo z něj v tiché naléhavosti. V odpověď se dočkal důkladného a hlubokého polibku.
Byli si navzájem tak známí… tak vědomi si reakcí toho druhého, že nebylo třeba žádných zbytečných slov. Když se k ukazováčku přidal prostředníček, Harry se v tichosti vyklenul, snaha být Severusovi co nejblíž byla příliš silná.
Předehra pro tentokrát nebyla moc dlouhá. Když Snape oddálil Harryho půlky, aby do něj posléze jemně vnikl, bylo to… víc než dokonalé. Bylo to znamením, že k sobě patří. Jejich prsty se pevně propletly, což bylo něco neměnného už od jejich druhé společné noci. Pohyby se synchronizovaly, od pomalého počátku přešly k naléhavějšímu závěru, vše doprovázené jemnými polibky a občasným zasténáním.
Ačkoli ani jeden z nich nevydržel příliš dlouho, milovali se pomalu a vláčně, takhle ho měli rádi oba. Severus prudce zvrátil hlavu, zasténání se vydralo skrz rtů a dolétlo k Harrymu. Následoval ho o okamžik později, užívajíc si pocit uvnitř svého těla. Nic se mu nemohlo vyrovnat.
„Kdy jsem ti naposledy řekl, že pro tebe mám jakousi obrovskou a nevysvětlitelnou životní slabost?“ zeptal se Harry udýchaně, hladíc Severusova záda.
Chvíli bylo ticho, pak se černá odlepila od jeho ramene a pohlédla na něj v provokativním pohledu. „Myslím, že to bylo opovážlivě dávno.“
Oba moc dobře věděli, co tenhle popisný proslov ve skutečnosti znamená.
Harry se dnes – opět – zazubil. „Dobře. Tak tedy – asi tě přece jen miluju.“
Severus zajal jeho oči v tichém porozumění, velmi jemně ho políbil na rty. „Ty víš, že ti mohu říct – nápodobně.“
Trvalo dlouho, než se Snape naučil nahlas připustit, že dokáže cítit to samé jako Harry. Připustit a nahlas, ne cítit – pojmy byly klíčové. Stále mu však jasné potvrzení dělalo nemalé problémy.
„Opravdu? Jsi si tím jistý?“
„Neprovokuj, nebo se dočkáš tvrdého trestu.“
Řasy skryly zelenou v předstírané nevinnosti. Zase. „Vážně?“ otázal se Harry s hranou znepokojeností, „Já myslel, že budeš velkorysý.“
Rádoby hrozivé povytažení obočí. „To nejsem nikdy, pane Pottere. Copak to ještě nevíte?“
„Asi bys mě o tom měl důkladněji poučit.“
Severus cosi nesrozumitelně zamumlal, v rychlém odtáhnutí se narovnal a posunul se do kleku. Chytil Harryho za ruce a tahem ho donutil pohyb kopírovat – jen tak tak že Potter stihl přinutit nohy ke správným pohybům, jinak by zůstaly zkroucené v podivném úhlu. Takhle však dosedl přímo na Severusova stehna a potažmo byl prudkým přírazem posunut přímo do jeho klína. Snape se natáhl, rázným stiskem chomáče vlasů donutil Harryho zaklonit hlavu, čímž se mu naskytl přístup k odhalenému krku. Prvních pár polibků mělo za úkol ukolébat ty zelené oči k slastnému přimhouření – což se velmi brzy stalo, Harry přesunul své ruce na snoubencova záda a konečky prstů po nich jemně přejížděl. Vydrželo mu to do chvíle, než jemná kůže jeho hrdla skončila v bolestivém zajetí Snapeových zubů. Ruka, která mu stále svírala vlasy, nedovolovala ráznější pohyby, takže kromě dotčeného „Au“ si vystačil s tím, že konečky prstů nahradil svými nehty – při dalším kousnutí silně škrábl. Od klíční kosti k němu dolehlo zavrčení. Lehce se pousmál a bez dalšího impulzu zaryl své nehty hlouběji. Severus se odtáhl od jeho krku, zmírnil sevření vlasů, Harry o něco málo narovnal hlavu a pohlédl do blýskající se černi.
„To je ten tvrdý trest?“ zeptal se s předstíranou naivitou a zelená se zdála tuze zklamaná. V odpověď dorazilo další zavrčení a pak si Snape tu provokativní prostořekost přitáhl k drsnému polibku. Však on ještě přijde na to, jak ho umlčet.
Harry se v zajetí polibku v duchu usmál. Stále se nechá vyprovokovat, stále se mu daří ho vydráždit. K jejich oboustranné spokojenosti.
Severus přesunul ruce a stiskl tělo na svém klíně pevněji. V duchu si dovolil stočit koutky úst lehce nahoru. Stále přijímá jeho provokace a stále se jimi nechá vydráždit. Moc dobře o tom ví, moc dobře ty jeho hry zná. Oba je znají, oba o nich vědí a ani jeden neprotestuje. Naopak – oba si je užívají.
A tak je to naprosto v pořádku.
 
-----------------------
 
Harryho ruce kmitaly po ploše stolu v nezáviděníhodné snaze dát nevzhledným hromadám pergamenů nějaký konkrétní tvar. Problém spočíval v nemožnosti tak rychle roztřídit pomíchané hromádky vyřízené a nevyřízené pošty, ministerských lejster, školních dokumentů a Merlin ví čeho ještě. Severus nepořádek nesnášel – navíc nepořádek na svém pracovním stole. Což Harry víc než dobře věděl, proč by jinak vstával po necelých pěti hodinách spánku a běžel do ředitelny třídit, že? Naneštěstí – Snape vstal spolu s ním, laskavě si převzal ředitelskou magii a tvářil se jako vydatně odpočatý člověk. Tedy ne že by si Harry stěžoval na průběh včerejší noci, akorát nechápal, jak se role otočily. Nepříjemnou (černou) pohybující se šmouhu měl po ránu představovat ředitel, nikoli on. Že by to bylo dnešní absencí Snapeových vyučovacích hodin? Zajištěné suplování stále platilo. Tak jako tak – všichni svatí stáli při něm, protože spolu s hrnkem sladké kávy, který mu byl v rámci nezáživného ploužení se po ložnici vražen do ruky, se k jeho uším doneslo něco o dodělání jakéhosi lektvaru před odchodem do ředitelny. Horlivě přikývl – jen ať si jde vařit, třeba se mu povede dát tu proklatou místnost do použitelného stavu před Mistrovým příchodem, když už dnešní plánovaný důkladný úklid nepřichází v úvahu.  Za mizející vlající látkou křikl něco ve smyslu, že se tedy potkají v ředitelně, že tam „něco dodělá“.
Tak jak byl – jen v bílé košili a černých kalhotách, stejně nikoho nepotká – přeběhl ke krbu hned poté, co se dveře laboratoře tiše zaklaply.
 
Jedna hromádka – no, spíš hromada, druhá… Pastorkova žádost, ta je důležitá, na viditelné místo. Kopie Nevillových skleníků, to radši někam hluboko založit…
Zaklepání na dveře bylo víc než vyrušující.
„Dále!“ zabručel podrážděně, aniž by odtrhl pohled od zoufalosti před sebou.
„Dobré ráno,“ ozvalo se vesele. Nebylo třeba se dívat, hlas na poznání stačil. „Dobré, Minervo,“ zahuhlal a hodil jednu haldu z výšky na zem vedle stolu.
„Nevypadáte, že by pro vás bylo dobré. Snažíte se z chaosu udělat ještě větší chaos?“ opáčila Minerva potměšile a s klidem obsadila jedinou volnou židli před stolem.
Harry odhodil další hromadu, s povzdechem se narovnal v ramenou a vyčítavě se na ni zadíval. „Nikoli. Snažím se v tom udělat pořádek.“
„Hm,“ ozvalo se zamyšleně v doprovodu rychlého pohledu na přítomný zmatek, „a smím-li být tak smělá…,“ navázala neohroženě, čímž Harrymu způsobila preventivní zvýšení krevního tlaku, „proč si nepomůžete kouzly?“
Copak ho minimálně polovina osazenstva této školy má za totálního idiota? Zjevně ano.
„Protože, profesorko,“ odsekl nasupeně, „to třídím podle kategorií a nevím, kde co leží. Vůbec nevím kde co leží chápete?! A jak jistě uznáte, nejsem Molly ani domácí skřítek – má uklízecí kouzla mají omezený rozsah působnosti,“ dořekl s větším důrazem a pichlavost jeho zorniček pobízela Minervu k dalším radám s tím, že pak to opravdu, ale opravdu nebude mít hezké následky.
Poslední pochybovačný pohled, po kterém žena pravděpodobně dospěla k závěru, že hádat se není v této chvíli to nejmoudřejší.
„No dobře. Můžete mi to podepsat? Jde o nový nákup učebnic pro výuku přeměňování plus nějaké ty zakázané tituly. Objednala jsem Kroniku černé magie, tu, co nedávno vyšla spolu s podrobným popisem obou válek. Je tam uveden i ředitel, tak nevím… dáme to do oddělení s omezeným přístupem?“
Dle Minerviny úvahy se zřejmě výskyt Snapeova jména v učebnici automaticky rovnal ředitelově nelibosti.

Harry se koženě natáhl po podávaném pergamenu.
„Těžko říct. Osobně si tedy nemyslím, že by na tom přímo trval, ale dokud si to nepřečte…,“ pronesl neurčitě a rozhlédl se po stole. Kde je to… Jedno rychlé Accio, zpod štosu pergamenů přilétlo kýžené razítko. Harry na ně přitiskl dlaň a bez kontroly ho přiložil na předloženou objednávku.
„Kruci,“ zamumlal a omluvně na Minervu pohlédl, „zapomněl jsem. Nemůžu to podepsat, Severus se v noci vrátil.“
„Neříkejte mi, že musím čelit… jakou má náladu?“
Pokrčení ramen. „Řekl bych, že… normální.“
Vědoucný pohled. „Aha. Takže vrčí na sto padesát nebo jen na sto procent?“
„No, popravdě… možná i pod sto.“
Minerva se na židli narovnala a přejela po muži před sebou zkoumavým pohledem. Neúplné ustrojení jí nijak nevadilo, věděla, že jde o situaci praktikovanou v „soukromí“ ředitelny, ale co ji zaujalo… přimhouřila oči jako mlsná kočka věštící misku smetany. Koneckonců – měla v tom obstojnou praxi.
„Tak pod sto, říkáte? A mají s tím něco společného ty nepatrné a netypické červené fleky neznámého původu na vašem krku?“ vypadlo z ní s očima upřenýma k rozepnutému límečku košile a tónem takovým, že o nějaké „nepatrnosti, netypičnosti a neznámém původu“ nemohl být pochyb.
Harry jako na povel zrudl, prsty se chvatně přesunuly k uvolněným knoflíčkům. Kdyby jen nepospíchal…
„Beru to jako ano. Výtečné, třeba mi to podepíše už dneska,“ pronesla spokojeně, zase se pohodlně opřela a s dobře míněným úšklebkem si vychutnávala mužovy rozpaky, „asi bych měla využít příhodné konstelace hvězd, takže… rozhodla jsem se, že je nejvyšší čas předat vám nebelvírskou kolej, Harry.“
Rozpaky byly ve vteřině zapomenuty.
„Prosím?!“ vyhekl Potter, v očích otázku – blázníte?!
Profesorka McGonagallová propletla prsty v klíně a trpělivě pronesla:
„Mám nejvyšší čas, jak jistě sám uznáte. To neustálé řešení žabomyších válek a vysvětlování nemožnosti scházet se po večerce u brnění za účelem… jistě víte sám z nedávné zkušenosti jakým, a to zejména při neochvějném ředitelově talentu nachytat výlučně mé – tedy spíš vaše – studenty, a držet tak Nebelvír neustále na hranici záporných hodnot, mě už víc než unavuje. Ponechám si výuku, jinak se těším na zasloužený odpočinek.“
Na to bylo těžké něco namítnout. Minerva měla na své jednání plný nárok.
„Ale to…,“ snažil se i přes uznání oprávněnosti nadnesených argumentů protestovat, což přerušilo nezaměnitelné praskání v krbu.
Severus z plamenů vyplul s elegancí sobě vlastní, setřel si z ramene neviditelné smítko, pohledem přejel z Minervy na Harryho a dále na ukázku totálního rozvratu vypracovaného systému třídění na svém stole. Lehce povytáhl levé obočí a pozoruhodně nevzrušeně opáčil.: „Co to má znamenat?“
Stále vykolejený Harry těžce polkl, následoval Severusův pohled a vyčerpaně odpověděl: „Právě se to snažím dát do pořádku.“
K prvnímu obočí se přidalo i druhé, zaujaly tak známý ironický postoj.
„Bezpochyby bude víc než zajímavé tu snahu sledovat, to si nenechám ujít.“

Chudák Potter.
„Troufla jsem si navrhnout použití případného uklízecího kouzla, ale…“ přispěla svou troškou do mlýna Minerva. Snape lehce pokynul rukou.
„A nepochybně se vám dostalo nějakého vysoce pádného argumentu, proč to nejde, je mi to jasné.“
Harry se zatvářil vrcholně dotčeně. „Víc než nějaké uklízení by mě zajímalo, co řekneš na tu novinku, kterou jsem se právě dozvěděl,“ odsekl napruženě a jasně tak vrátil Minervě její „podporu“.
„O jakou novinku jde? Zmijozel konečně vyhraje závěrečné hodnocení?“ Severus se otočil na sedící ženu, paže už klasicky založené na hrudi, ironii ve tváři – jako by sám nevěděl, jak to s oním hodnocením je.
„Oznámila jsem panu Potterovi, že mu přenechám funkci ředitele Nebelvíru,“ vysvětlila nevzrušeně a dál si proplétala prsty.
„Prosím?!“ vyprskl ředitel v pozoruhodné podobě s nedávno proneseným – stejným – slovem. Harry významně pokynul rukou – co jsem říkal?
„Už na to mám věk a vůbec si myslím, že…,“ spustila s pocitem těžké nepochopenosti, aby byla velmi rázně přerušena sarkastickým dotazem.
„Chcete mi tvrdit, kolegyně, že si mám vzít ředitele…,“ s tím slovem Snape povážlivě zvýšil hlas, „ředitele Nebelvíru?! Já?!“
Minerva pootevřela ústa a nevěřícně se rozhlédla. Harry pronesl své dotčené „No dovol!“ a celé to korunoval doteď klimbající (nebo to pilně předstírající) Albus, který spontánně zvolal: „No sláva!“
Pod mrazivě černým pohledem ve svém rámu okamžitě zmlkl, leč jiskřičky v očích mu vesele tančily dál.
„Moment – vy se budete brát?“
„Do vašeho slavného návrhu to tak vypadalo,“ odsekl Harry a zabodl do Severuse vyčítavý pohled.
Ten jen lehce rozhodil rukama. „Mám své limity,“ pronesl ostře a vypadalo to, že v celém tom množství obrazových i reálných (každopádně shodně nevěřícných) pohledů, které ho v rámci ředitelny právě propalovaly, byl ten Potterův jediný, který si všiml lehkého záblesku v jeho očích.
Minerva konečně sevřela ústa zpět do tenké linky, zrakem přejela na Harryho a s okázalou nonšalancí pronesla:
„Limity, Severusi?“ začala tiše, „dva roky žiješ s nejžádanějším a nejsilnějším kouzelníkem našeho světa. Ty! Tento…,“ rozčíleně namířila prst směrem k překvapenému objektu svého proslovu a s každým proneseným slovem lehce zvyšovala hlas, „mladík byl tvým studentem! Omluv mou nechápavost, ale kde jsou ty limity?!“
Harry viděl lehké překvapení, které přešlo přes Snapeův výraz, aby bylo vzápětí nahrazeno nefalšovaným podrážděním. Albus se ve svém rámu neklidně zavrtěl. Zdálo se, že nebelvírská ředitelka vyrazila bránit své bývalé mládě s vehemencí, odpovídající její zvířecí podobě.
„Minervo, se vší úctou k vaší pozici, si nemyslím, že…,“ spustil se zjevným úsilím zůstat v klidu, leč zdálo se, že přítomnou dámu touto chvályhodnou snahou pouze ještě více vydráždil.
„Ale já si to tedy myslím!“ vyprskla podrážděně. A Snape začal zuřit, to jeho snoubenec postřehl takřka okamžitě.
„Ehm…,“ začal po lehkém odkašlání s výřečností sobě vlastní, „tohle asi nebude hlavní téma naší debaty, ne?“
A zase si začal připadat jako nezbedný školák. Pohledy, které se k němu okamžitě stočily a vzápětí ho probodly s nezaměnitelnou dovedností dvou kolejních vedoucích, ho přinutily upustit od dalších prohlášení. Nicméně se zdálo, že ředitel pochopil. Se svou pověstnou netrpělivostí prudce vydechl.
„Kolegyně, mohu vás ubezpečit, že můj úmysl se s Potterem oženit ani v nejmenším nezávisí na tom, zda i nadále budete nebo nebudete ředitelkou té proklaté koleje, která mi už roky přidělává další vrásky!“
Mladší muž věděl velmi dobře věděl že nic z řečeného si není radno brát osobně. Koneckonců – vrásky přidělat uměl, to zase ano.
„Přesto,“ navázal a o dva kroky se k sedící ženě připlížil, „to nic nemění na faktu, že bych vám radil, abyste přestala strkat nos do věcí, do kterých vám prokazatelně nic není! Což je, jen pro ujištění, přesně tento případ!“
Měli-li bychom následný zvuk, který z profesorky McGonagallové vyšel, charakterizovat zcela přesně, nejlépe by ho zřejmě vystihovalo slovo odfrknutí – jakkoli neelegantně to v souvislostí s ní zní.
„Ale Severusi,“ pronesla s nádechem ironické sladkosti v hlase, „to ty přece říkáš o všem!“
Harrymu uniklo lehké uchechtnutí, které se ani nesnažil zamaskovat. Oproti tomu Brumbál ve svém rámu započal s vehementním a neutichajícím kašlem. A ředitel? Ten se svým pověstným umem věnoval sedící ženě poslední ledový pohled, načež se v dramatickém černém zavíření odvrátil a upřel svou zničující pozornost na Harryho. Ten se nemohl ubránit slabému zachvění.
„A co se týká vás, pane Pottere,“ spustil potichu, a muž v tu chvíli nevěděl, zda to oslovení milovat nebo nenávidět, „doporučoval bych intenzivní trénink úklidových a organizačních kouzel!“
Harry mlčel, jen lehce pokrčil rameny a Minerviným směrem vyslal rychlé ušklíbnutí. S tímhle si už poradí. Zdálo se, že zástupkyně pochopila. Zatímco záměrně pomalu vstávala ze židle, suše pronesla: „Pan Potter má dle mého mínění svatou trpělivost. Já bych si tě nevzala ani za všechny relikvie!“
Snape, doposud stále hledící na muže u svého stolu, vypjal ramena a lehce přimhouřil oči, pohled však nepřesunul., dál ho upíral na Harryho.
„Pak děkujme Merlinově prozřetelnosti, že já vás taky ne! Ani kdybyste byla má poslední životní naděje.“
Harry pootevřel ústa. Tohle začínalo být směšné. Soudě dle Brumbálova mnutí čela si to slavný kouzelník myslel taky.
Minerva se zarazila pár kroků od dveří. Zdálo se, že tenhle slovní souboj odmítá prohrát.
„Až ti Harry uteče…,“ začala provokativně, byla však přerušena Snapeovým rychlým obratem na patě a zavířením pláště.
„Kolegyně, je-li vám váš přestárlý,“ dodal se zjevným gustem, načež Harry zoufale protočil oči, „život milý, radím vám – ven!“
Profesorka dopáleně vyprskla, naposledy ředitelovým směrem výhružně přimhouřila oči (Snape se jen ušklíbl) a posléze za sebou hlasitě práskla dveřmi. Potter s Brumbálem unisono vydechli a mladší muž se pootočil ředitelovým směrem. Pomalu přitom odstoupil od stolu a uvolnil mu tak místo. Věděl, že Severuse proběhlá scéna doopravdy nijak netíží, stejně jako tušil, že se Minerva navzdory svému kočičímu prskání právě chystá polovinu hradu – samozřejmě v naprosté „tajnosti“ – seznámit se zjištěnou novinkou. A konečně – jeho samotného to netrápilo vůbec. Stejně jako si doopravdy nedělal starosti se Snapeovou reakcí ohledně stavu ředitelny. Protože… některé věci jste prostě věděli.
„Tušili jsme, že s tím dřív nebo později přijde,“ pronesl po chvíli rozvážně. Snape se posadil do svého křesla, s pohledem plným rezignované frustrovanosti opět přejel po desce svého stolu – lépe řečeno po přetékající hromadě, pod kterou tu desku tušil.
„Samozřejmě. Což ještě není důvod, proč bychom jí to měli jakkoli ulehčit. A už vůbec to není důvod k tomu, aby strkala nos do našeho soukromí,“ odtušil a stiskl si kořen nosu, „nicméně…,“ pokračoval a přesně jak Potter tušil, navázal na předešlé téma, „bylo by vážně tak nereálné očekávat, že po pár dnech mé nepřítomnosti neuvedeš ředitelnu do stavu naprosté anarchie? Jakým způsobem se ti tohle podařilo, je mi velkou záhadou. Ačkoli by mě to už v kontextu dřívějších zkušeností nemělo překvapovat, hm?“
Severus přestal v mnutí svého nosu a vzhlédl k Harrymu, stojícímu po jeho boku. Ten se rozpačitě zašklebil.
„Já to s tím tvým systémem prostě neumím. Pořád chodila nová a nová pošta, nebylo to kam dávat a do toho ještě všichni ti učitelé s hromadami dalších pergamenů!“
Harry rozhořčeně rozhodil ruce, jako by právě popsané skutečnosti celou patálii náležitě objasňovaly, a jen ředitel to z nějakého podivného důvodu nechtěl chápat.
„Jak překvapivé,“ odtušil Snape sarkasticky, přičemž výraz na jeho tváři byl těžko popsatelný. Zíral na tu nebelvírskou pohromu se směsicí rezignovanosti, nechápavosti, podrážděnosti a konečně i s kapkou těch kladnějších citů. Někdy se sám sebe ptal, jak je možné… mít tak vysoce nelogický pocit, jako že má slabost i pro ty jeho nervy ničící nedostatky. Mávl rukou, lehce se přitom dotkl té Harryho.
„Jdi se pokusit o krocení dravé zvěře. Možná se nad námi Merlin smiluje a budeš v tom o něco lepší než v ředitelování. Předpokládám, že s touhle nadílkou,“ významně kývl směrem k hromadě, „oběd nestihnu. Bonusem této skutečnosti bude celodenní absence drahé paní zástupkyně v mém zorném poli. Uvidíme se večer,“ dodal sarkasticky a s posledním pohledem Pottera propustil. Ten se slabě pousmál. Věděl, co tahle reakce znamená i to, co to pro Snapea obnáší. Škoda, že si momentálně nemohl dovolit žádné… „nepřístojnosti“. Měl docela obstojnou chuť alespoň na jednu z nich.
Ředitel k němu znovu stočil pohled, vědom si jeho váhavého setrvávání na místě. A v očích se mu zablýskalo.
„Večer,“ pronesl tiše a pro pár věčně špehujících obrazů by to mohlo znamenat jen nedůležité zopakování již řečeného času dalšího setkání. Pro Harryho ne. Jemně přikývl, pousmál se a neochotně zamířil ke krbu. Snape za ním zíral ještě dobrou minutu poté, co se popel opět usadil.
 
  -------------------------
 
Harry si po sté poposedl a zavrtěl se. Severuse, sedícího vedle něj na malé pohovce, tím přiváděl k šílenství, ale lektvarista zatím prokazoval pozoruhodnou trpělivost. S nosem, ostentativně zabořeným do Lektvarového týdeníku, předstíral, že nevnímá zjevné Potterovy patálie, a zároveň celým svým vzezřením jasně signalizoval, že si nepřeje být zapojen do probíhající bitvy, která zuřila (nejen) v hlavě jeho snoubence.
Mladší muž protočil v prstech speciálně začarovaný brk, jedním koncem se lehce podrbal na nose, zvedl malý kousek pergamenu ze svého klína a podržel si ho přímo před obličejem, jako by mu tato činnost měla usnadnit rozhodování. O vteřinu později ke svému složitému sledu pohybů přidal ještě mělký nádech, vystřídaný nerozhodnutým skousnutím dolního rtu – a když tohle všechno k Severusovi skrz jeho periferní vidění dorazilo, došlo mu, že jde do tuhého. Z toho se jen tak nevyvlékne.
„Co myslíš?“ otázal se Harry po… přibližně dvacáté za poslední dva dny, natočil se k Severusovi, pustil brk, odstrčil stranou růžek rozloženého časopisu, za kterým se starší muž snažil skrýt a přesunul pergamen od své tváře k té Mistrově tak, že jej zkrátka nebylo možné přehlédnout či ignorovat. Ignorujte něco, co váš šťouchá přímo do nosu.
Snape krátce stiskl víčka, vyslal tichou prosbu k Merlinovi i Morganě a lehce zaskřípal zuby.
„Myslím,“ odvětil kousavě po krátké úvaze – na což Potter reagoval zcela nepatřičně – celou tváří mu prokvetl záblesk naděje, kterou vzápětí vystřídal bouřkový mrak, „že asi zůstanu svobodný.“
Následovalo očekávané. Ruka s pergamenem klesla zpět do Harryho klína, načež bylo dodáno známé: „Jsi nemožný. S tebou se vůbec nedá mluvit.“
Severus měl poněkud dětinskou chuť opáčit, že s ním také ne, čehož se vzdal při pohledu na nešťastnost, rozprostírající se přes ty zelené oči. Sám sice netušil, proč by zelená měla být nešťastná kvůli něčemu tak triviálnímu, nicméně… to nic neměnilo na tom, že pro nešťastnou zelenou měl jakousi nedefinovatelnou slabost.
„Už jsem ti říkal,“ spustil s pokusem o alespoň náznak trpělivosti, „že je mi naprosto jedno v jakém pořadí se budou uvádět naše příjmení. Zkrátka jednu variantu vyber a je to.“
O jak naivní žádost se jedná, mu bylo – znovu – objasněno vzápětí.
„Když to já právě nevím! Nemůžu se rozhodnout.“ Potterův hlas přetékal beznadějnou frustrovaností.
„Pro Merlina! Je to jen pořadí – tak si prostě každý přidáme jméno toho druhého za to své.“
Harryho obočí letělo nahoru rychlostí blesku. „To jsem říkal hned, jenže to pak budeme mít každý vlastně jiné jméno. To mi vadí.“
Severus si začal mnout spánky.
„A ty mi vůbec nepomůžeš – za celé dva dny jsi nic nevymyslel! Na kouzelnickou matriku to musíme nahlásit už pozítří a…“
Spánky vystřídal stisk kořene nosu.
„… a to nemluvím o tom, že zlatnický skřet začíná být poněkud nervózní. Ale jsem to zase já, koho urguje, ty jen tak vlaješ kolem. Navíc…“
Nos byl stisknut pevněji, přidalo se křečovité sevření víček.
„Navíc jsi mi neřekl, jestli vůbec sneseš nějakou malou oslavu, na kterou by se dal někdo pozvat. Potřebuju… potřebujeme…“
Při slově „oslava“ zatnul volnou ruku v pěst tak silně, až mu klouby zbělely. Nos stále vězel v pevném sevření, přidalo se trhané nadechnutí.
„Potřebujeme udělat plán a konečně se rozhodnout, Severusi,“ Harryho hlas nabral na intenzitě a poprvé od začátku svého vyčerpávajícího monologu upřel celou svou pozornost na snoubence. „Severusi, vnímáš mě?“
Ano, Snape, žel Merlinovi i všem ostatním svatým, vnímal. Copak jde nevnímat to neutichající nebelvírské klábosení, když se ozývá sotva třicet centimetrů od vás?
„Hm… Sev…“
„Já tě slyším, Pottere!“ utnul další zvolání svého jména vražedným vrčením jeho majitel, spustil ruku ze svých obličejových orgánů – dokonce se přinutil i k pomalému rozlepení očních víček od sebe a následně pootočil hlavu ke svému společníkovi.
Harry se tvářil smrtelně vážně – jako by se právě rozhodovali o celoživotní emigraci s nemožností návratu do vlasti, nikoli o svatbě. Což má být, jen tak mimochodem, prý radostná událost. Alespoň tak nějak to Severusovi v posledních týdnech tvrdily ty nevítané zástupy gratulantů (dobře, zase „tolik“ jich nebylo. Zjevně bylo na světě méně pošetilců, než předpokládal). Pche! Kde ta radost je?! Zatím to vypadalo na nejtěžší zkoušku jejich vztahu – zejména v posledních pár dnech, když se blížily termíny, do kterých se muselo z nějakých těžko akceptovatelných důvodů nahlásit všechno možné i nemožné – čehož se Harry ujmul se vší svou zodpovědností (které vážně neměl málo) a nutil nebohého ředitele, aby se přidal. Jenže onen nebohý ředitel vůbec netušil, proč by se měl podobné pošetilosti a otravnosti zúčastnit. Jemu bohatě stačilo, že si nakonec toho nesnesitelného Nebelvíra odvede domů jako „svého“ – a to okolo už mu bylo naprosto ukradené. Proslov? Prstýnky? (Hm zcela upřímně – hádky o jejich barvu ho až do minulého týdne spíš bavily, než zlobily – bylo skutečně zábavné pozorovat Harryho zarputilost, s jakou bojoval o svou pravdu. A ano, také… to přizná. Bílý kov k němu bude pasovat nepochybně lépe než ta nesnesitelná nebelvírská červená. Nikdy neměl nic červeného! Minimálně do té doby, než se mu do života vloudil ten postrach vedle něj.) Slavnostní hábity? Výzdoba?! (Čeho?! A k čemu?) Hudba? Nebo snad dokonce nějaká… oslava?! Ne! To nebylo nic, čeho by se hodlal dobrovolně zúčastnit – nebo snad být tak stupidní, a dokonce se na vlastním připravovaném mučení jakkoli podílet.
Takže – když si to takhle logicky přeříkal – nebylo by, v rámci zachování zbytků duševního zdraví, skutečně lepší zůstat svobodný? Bylo. Jenže když o vteřinu později pohlédl na tu bezradnost, sedící ochable kousek od něho, když se neprozřetelně zahleděl do své věrné kamarádky zelené, která ho uměla nějakým záhadným způsobem vždy dostat přesně tam, kam chtěla… bylo mu naprosto jasné – a nikoli poprvé – že svobodný nezůstane.
Sám nad sebou musel zavrtět hlavou. Hanebně marné.
„Tohle musí skončit – jinak se zabijeme dřív než stačí ke všem těm nahlášeným zbytečnostem vůbec dojít.“
Harry nasadil výraz á la trucovité děcko, kterému právě vzali lízátko.
„To nejsou zbytečnosti, Severusi. Vím, že na podobné záležitosti nejsi… ehm… stavěný, ale když všechno necháš na mně… Ke svatbě prostě určité věci patří. Nemusíme mít hostinu pro sto lidí, ale…“
Při poslední větě se Snape v duchu osypal. Pro sto lidí?! Jen přes jeho mrtvolu. Okamžitě tu šílenou představu zaplašil – nebo by se musel osypat i navenek.
„… Ale potřebuju trochu tvé spolupráce,“ dodal Harry asertivně a lehce mu položil ruku na rameno.
Nebohý ředitel s precizností sobě vlastní provedl rychlou analýzu nastalé situace. Ze sevřených rtů mu unikl další tichý povzdech.
„Spolupráce? V tom případě, Pottere, mi vysvětli, proč tvůj mozek provádí tyhle ztřeštěné analýzy, když můžeš,“ krátké odmlčení, doprovázené pozvednutím levého obočí nad snoubencovým nechápavým výrazem, „vzít obě naše zatracená příjmení a udělat z nich dvě libovolné kombinace?“
A Harry, ta zpropadená nebelvírské pohroma, se rozzářil jako hlavní vánoční strom ve Velké síni.
„Ty myslíš…?“
Ředitel se zmohl jen na další úsporné přikývnutí a v obnovené naději opět zalistoval rozečteným Týdeníkem. Ignoroval letmý polibek, který mu přistál na tváři, stejně jako nesrozumitelné brblání, které z Pottera vycházelo, zatímco cosi chvatně čmáral na pergamen. Zdálo se, že pro jednou se mu podařilo říct něco konečně správně. V tu chvíli, v záplavě úlevy nad znovu nastoleným (byť zjevně chvilkovým) klidem, ani ctěnému Severusi Snapeovi nedocházelo, jaká úskalí může toto rozhodnutí přinést v praxi.
 
----------------------------------
 
Kingsley pohlédl na pergamen, kouzlem vyrovnaný v úhledném rozložení, jenž se lehce vznášel vzduchem ve výšce jeho očí.
„V takových a podobných chvílích bývá zvykem pronášet vzletná slova a dojemná prohlášení. Slýcháváme o nehynoucí lásce, která vše překoná, o doživotní věrnosti, podpoře, pochopení a harmonickém sdílení životů. Hovoříme o šťastných párech, krásné budoucnosti, a ještě krásnějším svazku, který přečká vše a skončí jen nevyhnutelným koncem. Severus a Harry mne požádali o vynechání všech těchto prohlášení či slibů. Mám pronést jen toto: A Bůh řekl: není dobré, aby byl člověk sám.“ ** Ministr se na okamžik odmlčel a poté se tázavě zahleděl na muže před sebou.
„Nyní se tedy již táži tebe, Severusi Snape, zda si dobrovolně bereš zde přítomného Harryho Jamese Pottera za svého manžela se všemi právy a povinnostmi, které na vás kouzelnické právo uvaluje?“
Severus odpověděl bez zaváhání – vrhl sekundový pohled na muže po svém boku – a slavnostním tichem následně projelo pevné „Ano“.
„Děkuji“, Kingsley přikývl se sotva postřehnutelným výdechem – jako by se mu hluboce ulevilo, že k této památné odpovědi skutečně došlo. Jeho pohled se stočil k Harrymu.
„Táži se i tebe, Harry Jamesi Pottere, zda si dobrovolně bereš zde přítomného Severuse Snapea za svého manžela se všemi právy a povinnostmi, které na vás kouzelnické právo uvaluje?“
Harry, doteď se tvářící spíš vážně, se náhle rozpustile zakřenil. „Hm…,“ pronesl neurčitě a mrkl na Severuse, který ho probodával výhružným pohledem. „Ano,“ vypadlo z něj po několikavteřinové odmlce, kdy si s tím nemožným výrazem vychutnával skoromanželův pohled.
Snape cosi neurčitého zavrčel, Kingsley si lehce přejel dlaní po čele, načež úlevně prohlásil:
„Taktéž děkuji. Protože jste splnili všechny náležitosti, které na vznik manželství uvaluje kouzelnické právo Velké Británie a Severního Irska, z moci mi svěřené Ministerstvem kouzel vás nyní prohlašuji za manžele. Na důkaz vašeho svazku si vyměňte manželské prsteny. Je mi ctí dále veřejně vyhlásit, že novomanželé se rozhodli pro užívání společných příjmení v kombinaci Snape-Potter a Potter-Snape s dodatkem, že oba z manželů na svou osobu akceptují obě verze těchto jmen.“
Budiž mu k ministerské cti, že poslední větu pronesl bez všeříkajícího povzdechu.
 
 
Harry ležel na pravém boku, přikrývku shrnutou k pasu, hlavu podepřenou dlaní. Už notnou chvíli si mlčky prohlížel Severusův profil. Dobře, buďme upřímní – kochal se. Krása je totiž, jak známo, vysoce relevantní. Odtrhl pohled od těla vedle sebe, natáhl levou ruku a několikrát otočil dlaní. Šerem ložnice projelo lehké zablýsknutí. Pousmál se a stočil pohled zpět ke svému manželovi. Lehké zachvění očních víček mu nemohlo uniknout. Oči však zůstávaly zavřené.
„Byl bys tak laskav, a přestal na mě zírat, když spím, Pottere?!“ ozvalo se podrážděně.
Hm, první ranní slova den po svatbě, jak romantické!
Harry stočil koutky úst nahoru. „No, technicky vzato je to Potter-Snape, pamatuješ?“
Ředitel poprvé toho rána nadzvedl levé oční víčko.
„Nebo taky Snape-Potter, že.“
Mladší muž sebou s předstíranou otráveností praštil zpět do peřin.
„Pro Merlina! To se naše rozhovory vždycky stočí k tomuhle?“
Zasyčení. „Já nebyl ten, kdo se několik velmi útrpných dnů nemohl rozhodnout! Obě varianty byly poslední záchranou zbytků mého zdravého rozumu! Jen tedy pevně doufám, že to neplánuješ veřejně vyhlásit s přímočarostí sobě vlastní. Jak by mi asi začali říkat studenti? Kolegové?! Ti tupci z ministerstva? Umíš si představit ty pitomé komentáře a narážky?!“
V tu chvíli bylo tak nějak zdvořilé ignorovat, že Severusovi na mínění ostatních pramálo záleželo. Nesnášel však publicitu zaměřenou na své soukromí a svou osobu. A také bylo jaksi uctivé toto ignorování faktu číslo jedna doplnit o ignorování faktu číslo dvě – a sice, že ctěný Severus Snape zřejmě v záchvatu předsvatebního šílenství poněkud méně… přemýšlel.
Na někoho, kdo se ráno pomaleji probíral, byl dnes ředitel nezvykle výřečný. Harry to z nějakého nepochopitelného hnutí mysli shledával zábavným. Zvedl se do sedu, kolena stočil pod sebe a jedním lehce dloubl do ředitelova boku.
„To jsme ještě neprobírali!“
V Severusově nitru se ozval první varovný hlásek toho dne.
„Co jsme neprobírali?“ otázal se v marné naději, že nedojde k tomu, k čemu beze vší pochybnosti muselo dojít.
„Vyhlášení? Jako oznámení?“ ozvalo se podezřele veselým tónem, „Ale to bychom mohli…“
Co by mohli už nestačil doříct, protože Severus Snape se v celé své kráse a nebývalé rychlosti vztyčil na posteli, a pevně popadl levé zápěstí svého manžela.
„Já tě varuju! Opovaž se z naší svatby udělat veřejnou tirádu. Jestli mě budou vláčet Denním věštcem, Týdeníkem čarodějek a podobnými nesmysly, tak se, přísahám u všech svatých, okamžitě rozvedu!“
Potter-Snape (chceme-li být skoro přesní) pohlédl na své zápěstí, které vězelo v pevném stisku teplé ruky. Lehce jím zakroutil ve snaze se osvobodit. Výsledkem byl pevnější, teď už nepříjemný stisk. „Severusi, to bolí.“
 Dobře, to zatím nebyla tak docela pravda, ale proč nezkusit…
Tlak se změnil z ocelového na lehký během setiny vteřiny. Černé oči na něj dál podrážděně zíraly. Povzdech. Je dobré vědět, kdy další dráždění není žádoucí.
Harry opět zakroutil rukou a tentokrát jí bez problému ze Snapeova stisku vytáhl. Plynulým pohybem ji přesunul na Severusovu tvář, poposedl si a teplé prsty vzápětí objaly obě mužovy tváře. Posunul ruce výš a zajel do vlasů na spánku. Neochvějný pohled ho dál probodával, oči se ale lehce přimhouřily. Jinak se ředitel ani nepohnul. K prvnímu varovnému hlásku se přidal druhý. A Harry to viděl.
„Přestaň. Víš, že bych nic takového neudělal bez domluvy s tebou. Navíc toužím po publicitě stejně tak silně jako ty.“
Starší muž ho dál probodával popuzeným pohledem. Prsty ve vlasech se jemně pohnuly, palce lehce obkroužily spánky. Když ten pohyb opakovaly, Severus se začal vzdávat. Zpropadený Potter!
Zpropadený Potter mezitím sledoval malou bitvu svého manžela, jejíž výsledek hrál vysoce v jeho prospěch. Lehce se potěšeně ušklíbl. A přitlačil prsty. Černé oči se zavřely. Opět. Harry se vytáhl do kleku a přitiskl se k tělu před sebou. Zatímco pokračoval v lehké masáži ředitelovy hlavy, pomalu se přiblížil k Severusovým rtům a vydechl. Ještě stihl jedno rychlé mentolové kouzlo. Reakcí mu bylo pevné obtočení paží kolem pasu. Snape ho držel na místě, přitisknutým ke svému tělu a beze slova čekal. První motýlí dotek rtů na jeho přišel právě včas. Nechal oči zavřené, hlavu lehce zakloněnou a sevřel Harryho pas pevněji.
„Upřímně řečeno… pokud budeš na každý můj nesouhlas reagovat takto, mohlo by to být celkem uspokojující manželství,“ pronesl tichým hlasem s lehce škádlivým podtónem, který zaznamenal jen Harry. Ten se teď také dotčeně odtáhl o těch pár centimetrů, které mu mistrovy ruce dovolovaly, obočí mu pobouřeně vyjelo vzhůru a prsty se – k Severusovu podráždění – zastavily. 
„Zatracený Zmijozel,“ vyhrkl, načež lehce, leč důrazně zatahal za černé vlasy.
„Zatracený Nebelvír,“ ozvalo se v okamžité reakci spolu s netrpělivým škubnutím hlavy. Mladší muž přesně věděl, co se od něj požaduje. Prsty se vrátily k pohybu. A byl to zase jen Harry, kdo viděl lehký výraz uspokojení na mužově tváři.
„Víš,“ zamumlal Harry, zatímco přitlačil palci na spánky a tento pohyb kopírovaly i jeho boky, hledajíc ty manželovy, „pokud vyžaduješ mou pozornost, není nutné si o ní říkat tak komplikovaně. Nebelvíři fungují na poměrně jednoduchých principech a nevidí nic špatného na tom, říct si o…“
Zbytek vysoce poučné věty zanikl v překvapeném „och“. Severus ho tvrdě políbil a nějakým zázrakem se mu podařilo téměř zároveň zavrčet „Zmlkni už.“
A tak Harry Potter-Snape či Snape-Potter, zmlkl. Bylo to jedno z těch prvotních poznání, že občas (!) poslechnout svého manžela bez protestů nemusí být vůbec na škodu.

-------------------------------
 
Hodiny na stěně ukazovaly dvě ráno a zdálo se, že obě ručičky jsou přímo vysoce pobouřené Severusovou ignorací. Kdyby jim to bylo kouzlem dáno, zřejmě by nad políčkem s nápisem „čas jít do postele“ přímo poskakovaly. Takhle se už jen několik hodin nespokojeně krčily nad stále stejným slovním spojením. Ředitel přiložil dlaň na první šuplík svého stolu, dřevo pod jeho dotykem s cvaknutím povolilo. Pomalu zatáhl a spočinul pohledem na malé neuspořádané hromádce novinových výstřižků. Téměř jistě to byl již skoro rok, co se fotkami neprobíral a přítomnost malých papírků s hýbajícími se obrázky všemožně ignoroval. Tentokrát však odhrnul stranou nahromaděné ruličky pergamenů a hmátl po novinách. Ústřižek po ústřižku je pokládal na desku svého stolu, jeden vedle druhého. Prsty Mistra lektvarů se poskládaly do pro něj typické pozice střížky, černá soustředěně přejížděla po jednotlivých snímcích. Několik desítek fotografií v pohybu vytvořilo nepřehledný, kmitající se rej. Pokojem se rozlehlo sotva slyšitelné zavrzání dveřních pantů. Severus je ignoroval. Dál zíral na tu změť před sebou.
Harry za jeho zády zůstal stát mezi dveřmi, ramenem se opřel o zárubeň, čekal a díval se. Když se černá v jeho zorném poli ani po minutě vytrvalého zírání nepohnula, vydal se k ní sám.
Snape ucítil jemný dotyk na rameni, věděl, že přijde, stejně jako věděl o přítomnosti svého manžela od okamžiku, kdy vzal z druhé strany dveří za kliku. Zrak mu spočinul na jednom z těch menších obrázků, za sebou uslyšel tiché vydechnutí. Stisk na rameni zesílil a Severus na okamžik zavřel oči.
Harry užasle zíral na desítky miniatur sebe samého. Tohle viděl poprvé. Ministerský ples a ten příšerný hábit s kanýry. Tribuna famrpálového zápasu. Chodba ministerstva. Příčná ulice. Prasinky… Zkrátka Potter vedle Pottera na mnoha běžných místech. Všude tam, kam jej fotografové v prvních měsících po válce pronásledovali. Zdánlivě nezajímavé a obyčejné záběry, na některých připadal sám sobě přímo pitomě. Což Snapeovi zjevně nebránilo podniknout tento… archivační pokus, či co to bylo.
Ředitel stále v tichosti přiložil prst na nejmenší fotku. Harry po ní přejel očima – na rozdíl od jiných snímků mu byl tenhle záběr povědomý. Focen byl pro jednou z uctivé vzdálenosti – ať už vzhledem ke kontextu situace, nebo proto, že sám ředitel tenkrát zakázal fotografům bližší přístup na bradavické pozemky. Malá postava stála se sklopenou hlavou před velkou mramorovou hrobkou. Potter si vzpomínal, že během téhle vzpomínkové akce zahlédl Snapea dokonce na nějakých třicet vteřin během těch několika hodin, po které se ve škole zdržoval. Pak se přes rok neviděli vůbec.
„Vyhýbal ses mi,“ řekl poprvé tiše nahlas to, co věděl už pár let a položil ruku i na druhé rameno.
Severus v sebeironickém gestu pozvedl koutek. „Očividně ne dostatečně,“ opáčil a významně pootočil kroužkem na levém prsteníčku.
Harry se za jeho zády pousmál.
„No, víš, my Potterové někdy umíme být velmi vytrvalí.“
Severus se na židli pomalu pootočil, zvedl hlavu a pohlédl na muže nad sebou. Pronikavým pohledem se mihla ironická stopa.
„Neobyčejně otravní, to jsi chtěl říct?“
Škádlivý úsměv. „Může ti to tak připadat,“ prohodil Harry lehce, načež se natáhl přes manželovo rameno. „Tohle,“ zkusmo hromádku před sebou prohrábl a vytvořil tak ve svých podobiznách chaotickou změť, „mělo nějaký smysl?“
Lehké, sotva postřehnutelné, zavrtění hlavou. „Neměl jsem ty fotky v ruce po… mnoho měsíců.“
„Na to jsem se neptal.“
Severus se znovu pootočil, tentokrát o něco prudčeji, následkem čehož Harry lehce zakolísal a o malý krok ucouvl.
„Očekáváš snad nějaká srdceryvná vyznání?“
Lehké stočení koutků úst nahoru doprovázené – světě div se – nakrčením obočí. A pak se Harry sklonil, rty přiblížil ke Snapeově uchu. „Já vím, Severusi.“
Někdy, v příhodných chvílích, zjevně i takové obyčejné slůvko jako vím umí vyjádřit neobyčejně mnoho.
„Já to přece vím,“ zopakoval s důrazem, a zatímco se odtahoval, stihl políbit tvář poblíž svých rtů.
Severus na okamžik zavřel oči. Když promluvil, znělo to jako slova někoho, kdo se musí nutit. „V některých chvílích mi tohle,“ mávnutí k hromádce fotek, „pomáhalo a v některých… to bylo holé sebemrskačství.“
Harry pokýval hlavou, rukou stiskl manželovo rameno. Necítil potřebu ho nutit k něčemu, co mu činilo nepohodlí. Protože on to, pro Merlina, přece opravdu věděl. A taky cítil, což bylo ještě důležitější. Nadešel čas odlehčit atmosféru.
„No, Severusi, je mi jasné, že mě nejde považovat za nějakou extra výhru, ale nenapadlo tě náhodou, že mít živý exemplář je přeci jen o něco lepší než nějaká…,“ opět mávl rukou směrem ke změti fotek, a na tváři se mu přitom usadil mírně škádlivý výraz „archivní papírová podoba?“
Ředitel vzhlédl k tváři před sebou a přes oči mu přejel výraz mírného ocenění. Snape nesnape, v tu chvíli ho pošetile napadlo jediné, vysoce sentimentální ujištění – u kterého ovšem cítil přímo bytostnou potřebu ho vyslovit nahlas. A tak se zhluboka nadechl a když tiše opáčil „Harry, věř mi, že, ty jsi vysoce ceněná výhra“, nespustil z muže nad sebou oči.
A Harry se zarazil. Jediné, co mu v tu chvíli prolétlo myslí i výrazem, byl úžas. No a ano, zdálo se, že vzít si obávaného Severuse Snape-Pottera za manžela se rovnalo životní výhře i pro něj. A tak se zapřel za manželova ramena, sklonil hlavu a přitiskl své čelo na to jeho. Z blízkosti sotva pár centimetrů se mu díval do očí, když pevně pronesl „Ty taky, Severusi. Ty taky. Ta největší.“
 
                                                                             ~ Konec ~
 
 
*= Narážka na Harryho první hodinu lektvarů. Kámen mudrců mi dal vodítko, že – mimo jiné – na to, co vznikne reakcí rozdrceného kořenu asfodelu a výluhu s pelyňkem se Snape ptal, byla to jeho první otázka, kterou Harrymu položil. Získá se Doušek živé smrti.
 
**= Genesis 2, 18.
 
V mé hlavě se (ve své fyzické podobě) Severus Snape = Alan Rickman. Nemáme zde už ani jednoho, užijme si vzpomínky a to, že se máme k čemu vrátit. A budeme doufat, že „… pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství.“ (Albus Brumbál)
Děkuji zde jmenovitě dámám assez a Marianě za to, že mi v minulosti neváhaly připomenout, že něco povídce a těm, kdo kdysi četli a pečlivě komentovali, dlužím. Vždy to bylo takové laskavé a užitečné trknutí, díky za něj. Moje svědomí je nyní o něco čistší. Ačkoli plně spokojena nejsem a vím, že kdybych psala celý Epilog teď, vypadal by jinak (viz poslední části psané v poslední době versus první třetina psaná „před lety“). Šest let je – alespoň v rámci psaní – docela dlouhá doba. No, lepší už to nebude, přinejmenším máte možnost – pokud o to stojíte – se dozvědět, jak ti dva skončili. Pokud se tedy v naší FF realitě ve svém manželství nepozabíjejí – a já věřím, že ne.
Všem zpětně díky za fajn roky! A nesmím zapomenout – děkuji Terce za její velký podíl na vzniku této povídky.
 
 
Už to tak vypadá: obsah těchto stránek může být nevhodný pro děti a mladistvé. Obsah těchto stránek může obsahovat homosexuální tématiku. Obsah těchto stránek může obsahovat Harryho Pottera v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one