Tak si užijte... trošku jiného Severuse. Děkuji Terce a assez za pomoc.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ – V DOBRÉM I ZLÉM… V NEMOCI I VE ZDRAVÍ…*

 

 

Tak tam v tichu seděli, i když… situace příliš neodpovídala definici ticha. Hermiona, trčící v prapodivné a pravděpodobně velmi nepohodlné poloze mezi Severusovou náručí a postelí, stále vzlykala. Severus, sedící a tisknoucí ji k sobě, si zase čas od času povzdechl – nikoli snad unaveně, nebo znechuceně, spíš tak trochu bezradně.

V tomto sousoší se jim podařilo setrvat poměrně dlouhou dobu – teprve pak začala Hermiona místo trhaných nádechů mezi jednotlivými vzlyky dýchat pravidelně a pustila lem Severusova hábitu, který se jí podařilo obstojně a dlouho žmoulat. Pomalu se od něj odtáhla. Nakonec k němu zvedla i svůj zarudlý obličej. Na tvářích, lícních kostech… všude měla černé skvrny, tvořící roztodivné mapky. To jak jí roztekla veškerá, ráno nanesená, řasenka. Celé to doplnila zoufalým popotáhnutím.

Severus odkudsi vydoloval i ten kapesník, za což si gratuloval. Nikoli nahlas, samozřejmě.

Jak si tak podávaným kapesníkem přejela obličej, celou tu černou nádheru ještě víc rozmazala, což sama netušila, ale byl na ni paradoxně půvabný pohled.

„Tak co se přesně děje?“ odvážil se Mistr vynést znovu na světlo omílanou otázku a raději Hermioně předmět doličný vzal - když pokračovala v neúnavném šmudlání své řasenky, což evidentně dělala jakožto záměrnou činnost, jen aby se na něj nemusela znovu podívat.

Jedinou odpovědí, které se zatím tápajícímu nastávajícímu otci dostalo,  bylo neurčité trhnutí ramen.

Severus toho měl právě dost.

„Dobrá, tak já si na tu ošetřovnu dojdu osobně,“ prohlásil sice tiše, ale klasicky impozantně „hlasitě“ a chystal se vstát.

Stalo se očekávané. Tedy… alespoň napůl…

„Poppy… ti nic neřekne, je to… (popotáhnutí) lékařské tajemství,“ snažila se ho zdrtit Hermiona rádoby pádným argumentem.

Musel se ušklíbnout.

„Zdá se, že zapomínáš, kdo jsem. Jako tvůj manžel mám právo na informace o tvém zdravotním stavu.“

No… ono své opodstatnění má první věta, mluví sama za sebe.

Zase si tu pádnost argumentu urychleně vzal zpátky. V reakci na to jeho žena jen bezradně trhla hlavou.

„Možnáotodítěpřijdu,“ vypadlo z ní tryskovou rychlostí. Severus se zmohl jen na neurčité zamrkání.

„Jak, prosím?“ tázal se „trpělivě“, jelikož skutečně, ani při svém brilantním sluchu, nepochytil obsah té slovní patlaniny.

Hermiona praštila pěstí do matrace. Nedá se říci, že vztekle.

„Možná-o-to-dítě-přijdu.“

Tentokrát to, pro změnu, téměř slabikovala.

Jaksi nechápal… tedy… Zdálo se, že mu něco podstatného uniká.

„Jak to?“

Pravděpodobně jsme svědky historického okamžiku – a sice, když Severus Snape nechápavě zírá na svou ženu a naprosto se nepokouší skrýt, že je totálně, ale opravdu totálně, mimo.

„No, Poppy to sice takhle neřekla,“ spustila unaveně Hermiona, „ale říkala… že… mám rizikové těhotenství, to je přece jasné, ne?“ ozřejmila sobě i jemu logiku, ve které Severus nic logického neviděl.

Unaveně (a zdeptaně) si stiskl kořen nosu.

„Takže, chápu-li to dobře,“ prohlásil se zavřenýma očima a jal se ujasňovat pojmy, „Poppy tě vyšetřila, zjistila, že krvácíš,“ pootevřel jedno oko a hodil po ni tázavým pohledem, když neochotně přikývla, pokračoval, „a proto ti oznámila, že je nutné tě sledovat a že máš rizikové těhotenství, ano?“ ujišťoval se dál. Opět jen nesmělé přikývnutí.

(Pořád nechápal, PROČ vlastně k nějakému krvácení vůbec došlo, ale to mohlo počkat).

Když mu odsouhlasila i tohle, spustil prsty ze svého nosu, položil si je na kolena, zhluboka se nadechl, zadíval se na protější zeď, dlouze vydechl a ještě na okamžik stiskl víčka k sobě. Pak pronesl hlasem sice ne s podobou mrazu na Sibiři, ale studeným asi jako roztékající se zmrzlina:

„A můžeš mi vysvětlit, z čeho jsi vydedukovala, že o to dítě přijdeme?!“ 

Tentokrát Hermionu zarazily dvě věci. A sice první – použil množné číslo, což udělal poprvé, a věc druhá – takhle se na to nedívala, zdálo se jí to tak jasné… Poppy jí to určitě nechtěla říct jen přímo, natvrdo. Tak mlžila… chtěla aby…

„Hermiono!“

To znepokojené zvolání ji vytrhlo z přesvědčování sebe sama. Utrápeně na něj pohlédla.

„Pro všechny svaté! Ani na to nemysli. Ty si vsugerováváš něco, co… je jen výplod tvé fantazie! O to dítě nepřijdeš, jasné?“ soptil frustrovaně, načež se prudce zvedl a shlížel na ni z celé své výšky.

„Je ti to jasné?“ vyprskl bezmocně, když se neměla k jasné odpovědi. Jediné, co provedla, bylo, že mu věnovala svůj trpící pohled.

Severus zase přestával chápat. Tohle bylo něco, co neznal. Jednak, přiznejme si to upřímně, netušil, co má v téhle chvíli přesně udělat. Pak také, a to bylo ještě více zarážející, on z nějakého neznámého důvodu trpěl s ní.

Lépe řečeno – ona cítila bolest a vjem její bolesti bolel i jeho. Byl to přímo fyzický pocit, přesně nepopsatelný, ale velmi intenzivní. Evokovalo mu to jednu častou průpovídku, které kdysi rád s ironickým úšklebkem říkal – sentimentální klišé… Znělo asi takhle: to, co bolí tebe, bolí i mě. Myšleno v lásce, samozřejmě. Takové to propojení duší, či co… Možná, že i ta největší klišé v sobě nesou kus pravdy.

„Hermiono,“ snažil se „neúnavně“ dál, „přestaň kapitulovat, to se k tobě nehodí.“

Sklopila oči k prostěradlu, na kterém seděla, pak po něm jemně přejela prsty, jako by ho chtěla uhladit, a to vše jen proto, aby následně látku zmuchlala v křečovitém stisku.

„Když já mám hrozný strach,“ zašeptala a dál týrala prostěradlo sevřením své pěsti.

Co na to říct? Koneckonců – on se bál taky.

Oba se tady strachují o „něco“, o čem ještě „před chvílí“ ani nevěděli.

Život je zvláštní.

„Já vím,“ připustil a opět se posadil těsně vedle ní. Po malém, stěží postřehnutelném, zaváhání přesunul svou vlastní ruku na tu její, drtící látku, mírným tlakem svých prstů ji donutil zatnutí uvolnit.

„Ale nejsi v tom sama,“ zašeptal těsně vedle jejího ucha, načež ji lehce políbil na spánek.

Neřekla nic, jen ruku, doteď položenou dlaní na matraci, otočila hřbetem dolů, teď se tedy obě jejich dlaně dotýkaly celou svou plochou, a to jim umožňovalo proplést konečky prstů, což také hned udělali.

Slov netřeba.

 

 

                                        ---------------------------------

 

 

„Jak jsem říkal, je to jen těžší průběh nachlazení, Poppy raději doporučila časově blíže nespecifikovaný klid na lůžku. Budete velmi laskava,“ otočil se Severus k Minervě s koženým pohledem, „pokud zatím převezmete Hermioniny povinnosti. Samozřejmě,“ pokračoval, tentokrát už s jasným přídechem ironie, „pokud vám to váš…,“ sjel po Minervě provokativním pohledem, „nepříznivý zdravotní stav a nastupující degenerace dovolí.“

Znovu jmenovaná zástupkyně… nic. Zírala na svého nadřízeného s poněkud nechápavým výrazem – patrně uvažovala, zda se urazit či ne. Nakonec, pravděpodobně po přesném zhodnocení Severusovy nálady, usoudila, že neoponovat bude jistější. Koneckonců - s tím stárnutím si začala sama – a nebyl by to Snape, aby celou věc patřičně neobrátil a nevrátil původci i s úroky.

„Ehm… Jistě, s tím si nedělejte starosti. Ale neměla by Hermiona být raději na ošetřovně? Znáte to, najednou se jí nečekaně přitíží…“

„Vážená kolegyně,“ přerušil začínající přednášku Severus hlasem vskutku vražedným, „Hermiona je tam, kde má být. Žádám vás – nepleťte si vaše umění, přeměnit kus kovu v rajče, s léčitelstvím. Rozumíme si? Ne? Asi doopravdy stárnete.“

Pan ředitel se začínal dostávat do ráže, která v jeho momentální situaci byla sice pochopitelná, ovšem pro nezainteresovaného člověka poněkud nesrozumitelná. Jednou větou o něco „požádal“ (velmi obrazně řečeno… Severus Snape nežádá, on spíše přikazuje), aby dotyčného v témže rozvitém souvětí prudce urazil. Ne nadarmo se mu říká Mistr. Nikoli jen lektvarů.

„Severusi?“ zkusila to Minerva opatrným tónem a bezradně hodila okem po Elizabeth, doposud sedící tiše jako pěna na vedlejší židli, „já chápu, že jste…“ chvilku hledala ten správný výraz, načež ho, soudě dle zablýsknutí v očích, našla, „v tenzi a pod tlakem**, ale to přece…“ snažila se Minerva…

o něco. Snaha nebyla ani v nejmenším oceněna.

„Nechte si ty vaše duchaplné průpovídky! Žádal vás o to snad někdo? Nežádal. Tak buďte té dobroty a jděte s nimi oblažoval tokající adolescenty na chodbách.“

Tentokrát už kompletně uražená zástupkyně vstala (na nějakou unavenost či nedostatek elánu z vysoka kašlala) a hlasem, kterým zmrazovala své Nebelvíry, důstojně pronesla: „Trocha slušnosti by neuškodila.“

Na reakci nečekala, rychlým krokem zamířila ke dveřím.

Po jejich prásknutí se v ředitelně rozhostilo ticho. Severus si, jak se stávalo jeho dobrým zvykem, stiskl kořen nosu. Elizabeth chvilku váhala, nakonec lehce zabubnovala konečky prstů o opěradlo židle a zkusmo nadhodila:

„No tak já bych třeba mohla udělat…,“

„Nemohla!“ prskal Mistr, aniž by pustil svůj nos. „Ty si půjdeš akorát tak lehnout. Konec debaty.“

Má se s ním cenu hádat? Nemá.

„A navštívit Hermionu bych také nemohla?“

Než si byl Severus nucen vymyslet pádnou výmluvu, ulehčila mu to.

„Hm, asi by nebylo vhodné, abych to nachlazení chytla, že?“ vytasila se s logickým důvodem.

Mistrovi se ulevilo, ačkoliv to, pochopitelně, nedal najevo.

„Přesně tak. Ale případné pozdravy a další společenské zbytečnosti vyřídím, neměj obavy,“ dodal rychle a rukou mával, jakoby se snažil odehnat dotěrný hmyz.

Elizabeth evidentně také oplývala šestým smyslem, jen zaměřeným poněkud jiným směrem než byl ten Severusův. Jak jinak si vysvětlit, že takticky mlčela a vše přešla bez komentáře, ačkoli ty jeho hlášky si o nějaký ten rýpanec přímo říkaly.

„Tak já bych snad… šla. Pokud tedy ještě něco…“

„Výtečný nápad,“ opáčil nespolečensky a se zjevnou touhou, mít už klid, si netrpělivě poťukával ukazováčkem o bradu.

Ne, dneska je opravdu na zabití.

Jen co odešla poslední zvědavá osoba ženského rodu, málem si oddechl. Aktivně se na tento úkon chystal, těšil se na něj… moci nepozorovaně vypustit páru, popřípadě tiše proklínat kdekoho… jak lákavá to byla představa!

Avizované představě byla učiněna hrubá a násilná přítrž o vteřinu později. A sice tehdy, když se za Severusovým stolem ozvalo všetečné:

„Citrónový drops, chlapče?“

Copak jsou tady všichni blázni?! Sebevrazi?

Chce domů!

Navždy.

 

 

A/N: Já vím. Záměrem bylo provést se Severusem změnu – co se týče jeho chování k Hermioně. Byla jsem na to upozorněna už u minulé kapitoly a dělá mi to trošku problém. Snažím se vybalancovat jeho „typický“ charakter a jasný fakt, že svou ženu miluje a cítí strach i její bolest. Že ji musí (a chce) podržet… Prostě – „že má být tím pevným sloupem“ (jak pravil klasik… nebo-li assez). Výsledek posuďte sami. Děkuji.

 

 

*= Známý úryvek manželského slibu, používaný zejména při církevních svatbách. Vážně pochybuju, že by Severus s Hermionou vyslovili něco podobného, ale jako název kapitoly mi to přijde trefné. Pro představu přidávám plné znění slibu, který se může mírně lišit, ovšem základ je stejný.

 

Já, … (jméno)
odevzdávám se tobě, (jméno)
a přijímám tě za manželku / manžela.
Slibuji věrnost v časech dobrých i zlých,
ve zdraví i nemoci,
v hojnosti i nedostatku.
Chci tě milovat a ctít po celý svůj život,
dokud nás smrt nerozdělí.

 

**= Hláška, kterou miluji a pravidelně s ní vytáčím své okolí. Nicméně není moje, autorství patří jen a pouze (jak jinak… J) assez. Děkuji jednak za její napsání, i za svolení k použití.

 

 

 

08.11.2009 19:54:19
ASISI
 
Už to tak vypadá: obsah těchto stránek může být nevhodný pro děti a mladistvé. Obsah těchto stránek může obsahovat homosexuální tématiku. Obsah těchto stránek může obsahovat Harryho Pottera v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one